Omlouvám se za tu dlouhou dobu, kdy jsem nedala vědět o našem dobrodružství.. Ze začátku vlastně ani nebylo moc o čem, pak nějak nebyl čas a pak už se mi ani nechtělo.
Co se týče posledního pobytu v Nanjingu, tam se toho už moc spešl neudálo. Yifu bude za dva týdny letět na studium do Skotska a tak měl spoustu zařizování kvůli letenkám a vízu.
Navštívili jsme muzeum Nanjinského masakru, který se tu odehrál během druhé světové války, když Japonci útočili na Čínu. Bylo docela hnusný dívat se na důkazy brutálních činů, který se tu odehrály.
Pak jsme většinu času strávili doma se Xuen, Yifovou sestřenkou nebo s někým na jídle.
A nebo taky na masáži. Ty jsme si děsně oblíbili a mamka obzvlášť. Když Yifova maminka slyšela, že jsme na našich cestách navštívili masáže dvě a moc se nám líbily, hned nás pozvala na další. Mojí mamce se tak líbila, že se rozhodla, že pozvání oplatí a za dva dny se šlo znova. To už jsem ale vynechala a radši šla spát. (Předchozí noc jsem naspala opravdu málo.) Nakonec se ukázalo, že jsem udělala docela dobře, všichni se z masáže totiž vrátili s tmavýma strašidelnejma kruhama na zádech. Šlo o starou čínskou medicínu, při který vám na tělo přisáli skleněný baňky/sklenice. Už nám to dělali předtím, ale jen na chodidla a bylo to ok. Účastníci této masáže měli ovšem kruhy po celých zádech.
Co byla tak supr legrační věc, když se šel Yifu vyfotit na to vízum. U nás vám tahle věc zabere tak deset minut a fotky si hned nesete dom. Yifu s mamkou tam strávili přes hodinu. Nejdřív vyřizovali asi deset minut něco na recepci, pak se přesunuli do druhýho patra do "ateliéru". Byla to velká místnost s šatníkem, zrcadly a maskérkami. Jedna si vzala Michaela "do parády". Půl hodiny ho prej líčila a druou půlhodinu mu gelovala vlasy. Když jsem si to představila, popravdě, bylo mi dost nevolno... Když jsem ho pak viděla, on měl fakt na celym obličeji make-up, pudr a dokonce měl nalíčený oči! Chudák pak ani nevěděl, jak to umejt, tak jsme mu prozměnu my druhej den patlaly na obličej různý odličovadla a popravdě, moc nám to nešlo. :D
Poslední večer jsme pozvali opět celou rodinu na společnou večeři. Bylo to moc milý a trošku i smutný. Říkala jsem si, jestli vůbec tyhle děsně milý lidi ještě někdy uvidím. Po večeři jsme se s nima loučili a já nezadržela pár slz, při pomyšlení že teď už opouštím tu Čínu, kterou jsem měla nejradši.
Ovšem jedna rozsekávačka nastala, když dědovi u stolu zazvonil telefon. S mamkou jsme se opět museli pěkně smát a nikdo nepochopil proč vlastně. Děda měl totiž fakt hustý vyzvánění. Nejdřív na celou místnost zařvalo "Let's go!" a pak pokračovala moderní písnička, kterou byste do postaršího čínskýho pána fakt neřekli.
A oni si mysleli, že se smějem, protože to bylo moc nahlas. Tak je to tady asi normální.
Poslední Nanjinskej den jsme navštívili prezidentskej palác, ovšem teď už tam nikdo samozřejmě nevládne a je tam udělaný muzeum. Mě muzea a politika fakt neberou a obojí dohromady je katastrofa :D Takže to pro mě byla dost nuda. Ale představte si, že v jednom z vystavených "objektů", což byla pravděpodobně nečí stará kosmetická taštička či něco takovýho..., tak tam byl zastrčenej kus ČESKEJCH novin z tehdejší doby (asi tak 60. léta prej). No prostě pecka :D
Pak jsme nasedli na rychlovlak, kterej nás za hodinu dovezl do Shanghaje. To bylo v sobotu. Moc jsme toho z ní neviděli a já fakt nejsem na velký města..a už jsem se fakt moc těšila domů..takže ty dva dny v Shanghaji byly pro mě dost nicmoc. Nejdřív nás na nádraží vyzvedl zas nějakej kámoš Tony. Ale byl dost na pohodu a byly jsme moc rádi, že nám dělal společnost.
Neděli jsme procourali po městě po nákupech, bylo šílený horko, tak jsme se na chvilku vrátili do hotelu, že vyrazíme až bude líp. Mě se už ale nikam nechtělo a tak jsem celý odpoledne zůstala v posteli a spala. Mamka s Michaelem, Tonym a Kočičkou se byli podívat k řece a viděli ten nádhernej pohled na slavný mrakodrapy na druhý straně. Druhej den jsme byli právě na tý druhý straně, chodili mezi mrakodrapama a na jeden jsme se i byli podívat. Na ten nejvyšší, vypadá jak otvírák na pivo :D Zas tak moc okouzlující to pro mě nebylo, asi taky proto, že nebylo úplně jasno a tak jsme toho zase moc neviděli. Ale bylo hustý, že jsme do 100. patra vyjeli výtahem za 1 minutu...uši zalejhaly hůř než při startování letadla :D
Večer jsme ještě skočili do Haagen Dazsu, což je tady v Číně děsně populární a taky děsně drahá zmrzlina. Dali jsme si takovej velikej pohár všichni dohromady a jeli do hotelu.
Šli jsme spát hrozně moc pozdě, protože jsme dlouho do noci ještě balily kufry. Pak jsme museli hrozně brzo vstávat, takže jsme spali sotva tak tři a půl hodiny.
Ráno jsme zažili dost hustou cestu na letiště. Jeli jsme totiž tim hustym vlakem, kterej jede na magnetech, takže se vůbec nedotýká země. Přestože jel stejně rychle jako ten rychlovlak (300 km/h), ta rychlost byla mnohem víc znát, tak jsme si to užili.
Teď už sedíme v Helsinkách na letišti a čekáme na letadlo do Prahy.
Těchle 27 dní bylo fakt nepřekonatelnejch. Budu na to vzpomínat celej svůj život. Ta Čína mi bude hrozně moc chybět. Hodně moc to jídlo. Když jsem teď v letadle musela použít vidličku, abych se najedla...bylo to tak divný a vůbec se mi to nelíbilo! Tolik mi chyběly hůlky..
Domů se už ale stejně moc těšíme :) Stýská se nám.
A jednou tam pojedu znova, jinak to nejde.
A Yifu má přijet do Česka o Vánocích :))
Zkrátka, tohle ještě nekončí...
úterý 21. srpna 2012
úterý 14. srpna 2012
Dny na pohodu
13.8.
Tenhle den byl dost odpočinkovej - taky jsme to pěkně potřebovali!
Během
dopoledne jsme se setkali s Yifovou bývalou spolužačkou, která teď
studuje v Suzhou. Tak jsme se seznámili s další milou číňankou. Šli jsme
společně na oběd a pak na skoro dvouhodinovou masáž. To jsme si totálně
užili! Pak jsme se šli podívat do jedné zahrady. To bylo další nádherný
místo.
Byl to komplex v překrásným prostředí. Procházeli jsme se po
kamenných chodnících a všude kolem nás rostly bambusy a vysoká zelená
tráva. Sem tam byl starý tradičně čínský pavilon, skalky a mezitím vším
protékaly vodní kanály, v kterých rostly překrásný a obrovský lotusy a
přes který byly postavený pohádkový kamenný mosty.
Připadala jsem si jak v nějakým z malebných obrazů, který jsme
viděli v obchůdcích předtím. Protože kam jsme se ohlédli, viděli jsme
obraz jak z pohádky, jak ze snu.
Tohle místo se
jmenovalo "Zahrada Pokrného úředníka" po muži, který tam kdysi žil.
Takových zahrad, v kterých se dřív žilo, je v Suzhou asi stovka. My prej
byli v tý největší z nich. Bylo to fakt nádherný.
Měli jsme v plánu ještě muzeum hedvábí, ale začalo
šíleně pršet, tak jsme jeli zpátky do hotelu a večer, když přestalo
pršet jsme šli ven a trochu jsme nakupovali.
Povídali si do půl jedný. Byl to moc pohodovej den.
Dnes 14. 8. jsme zase dlouho spali a po (výjimečně)
krátkým obědě jsme šli do toho muzea hedvábí. Pro mě to byla docela
nuda, nemám ráda muzea. Pak jsme vyrazili na cestu zpátky do Nanjingu.
Zašli na večeři s Yifovou maminkou a pak šli všichni společně zase na
masáž. Dělaj tady masáže prostě úžasný!
Takže další den dost na pohodu :D
Čínské sluníčko a pláž 12. 8.
Dneska velice brzo jsme vyšli z nemocnice a taxikem vyjeli nahoru na kopec. Byla tam nádherná vyhlídková trasa mezi skálama s nádhernym výhledem na moře. Když ale Yifu řikal, že jdem na východ slunce, představovala jsem si nějaký romantický místo, kde nikdo nebude..to jsem ale asi zapomněla, že jsem v zemi spolu s celou šestinou populace světa. Nebylo to tak hrozný, ale prostě sami jsme tam nebyli. Východ slunce jsme si užili, byla to nádhera.
Hned po tom jsme jeli do přístavu a během čekání na loď jsem se natáhla asi na půl hoďky na sedačky a spala jak zabitá. Sranda byla, že mě ostatní neviděli, že si tam lehám a pak mě nemohli najít. Když jsem se vzbudila, čekárna byla najednou plná lidí a hluku, máma nikde a ani náš batoh už tam nebyl. Lekla jsem se, že mi ho nějdo ukradl a že v tom davu ostatní nenajdu. Naštěstí na mě mamka mávala i s batohem a v klidu jsme dojeli na ostrov Jedna.
Zajeli jsme na oběd. Ano a opět musím mluvit o restauraci. :D Tady je velkým zvykem chodit po obědě spát. Dokonce i v práci mají lidi tady v Číně tříhodinovou pauzu na oběd, aby si stihli schrupnout. Ovšem chodit kvůli kratšímu spánku domů, nemusí být zrovna úplně možný a pohodlný. Takže je naprosto běžný vidět lidi spát na pohovkách v retauracích. Není to jen dovoleno, dokonce velice očekáváno! :D A tak jak jsme celou noc nespali a byli hezky najedený, zachtělo se nám spát.. S kočičkou (Tak jsme začali říkat Yifově holce. Ona totiž děsně miluje kočky a občas i sama zamňouká. Zkrátka se to k ní děsně hodí :D) jsme se teda natáhly na pohovky a skoro hodinu tam spaly.
Pak jsme jeli na pláž, že se budem koupat, protože nám to předtím tak úplně nevyšlo. Já jsem se ale koupat nechtěla, tak o hustejch zážitkách z čínský pláže vám napíše mamka:
Než jsme jeli do Číny, prohlížela jsem na netu čínské obrázky a narazila i na čínskou pláž, úplně narvanou lidma. Pomyslela jsem si, že je to naprosto příšerné a to jsem ani ve snu netušila, že se na takovou pláž podíváme.
Při vstupu na pláž jsme platili docela velké vstupné. Všude proudily davy lidí. Když jsme dorazili na pláž, byly velké vlny. Pláž a moře plné lidí (samozřejmě čínských). Yifu si koupil kruh do vody, protože plavat ještě moc neumí. Ale to tam měli skoro všichni. Byl natěšenej jako malé dítě. U moře byl jen jednou v životě. Šli jsme do takových šaten se převléknout do plavek. To byla naprostá hrůza, všude písek, papíry a lidi, lidi a zase lidi. Kamča s Miclovou holkou to vzdaly hned, tak jsem to musela zachránit já. Vzala jsem si plavky a šla s Micem skákat do vln. Připadala jsem si jako máma malého děcka, které má obrovskou radost. Vlny byly opravdu velké, voda zkalená pískem. Byli jsme tam do té doby než se Miclovi protrhl kruh :). Skákat ve vlnách s hordou Číňanů byl docela silnej zážitek. Na ostrovech jsme nepotkaly ani jednoho bělocha. Když jsem se sprchovala v šatnách, tak na mě koukali číňanky jak na exota:). Ale ať jsme byli kdekoliv, tak se k nám chovali mile a měli z nás velkou radost. Asi moc bělochů nepotkávají.
Pak jsme vyrazili na dlouhou cestu. Pozdě večer jsme dorazili zpátky na pevninu do Ningbo a vysadili kočičku doma. Do Suzhou jsme přijeli asi v půl jedné v noci a spát šli skoro až v půl druhé.
Hned po tom jsme jeli do přístavu a během čekání na loď jsem se natáhla asi na půl hoďky na sedačky a spala jak zabitá. Sranda byla, že mě ostatní neviděli, že si tam lehám a pak mě nemohli najít. Když jsem se vzbudila, čekárna byla najednou plná lidí a hluku, máma nikde a ani náš batoh už tam nebyl. Lekla jsem se, že mi ho nějdo ukradl a že v tom davu ostatní nenajdu. Naštěstí na mě mamka mávala i s batohem a v klidu jsme dojeli na ostrov Jedna.
Zajeli jsme na oběd. Ano a opět musím mluvit o restauraci. :D Tady je velkým zvykem chodit po obědě spát. Dokonce i v práci mají lidi tady v Číně tříhodinovou pauzu na oběd, aby si stihli schrupnout. Ovšem chodit kvůli kratšímu spánku domů, nemusí být zrovna úplně možný a pohodlný. Takže je naprosto běžný vidět lidi spát na pohovkách v retauracích. Není to jen dovoleno, dokonce velice očekáváno! :D A tak jak jsme celou noc nespali a byli hezky najedený, zachtělo se nám spát.. S kočičkou (Tak jsme začali říkat Yifově holce. Ona totiž děsně miluje kočky a občas i sama zamňouká. Zkrátka se to k ní děsně hodí :D) jsme se teda natáhly na pohovky a skoro hodinu tam spaly.
Pak jsme jeli na pláž, že se budem koupat, protože nám to předtím tak úplně nevyšlo. Já jsem se ale koupat nechtěla, tak o hustejch zážitkách z čínský pláže vám napíše mamka:
Než jsme jeli do Číny, prohlížela jsem na netu čínské obrázky a narazila i na čínskou pláž, úplně narvanou lidma. Pomyslela jsem si, že je to naprosto příšerné a to jsem ani ve snu netušila, že se na takovou pláž podíváme.
Při vstupu na pláž jsme platili docela velké vstupné. Všude proudily davy lidí. Když jsme dorazili na pláž, byly velké vlny. Pláž a moře plné lidí (samozřejmě čínských). Yifu si koupil kruh do vody, protože plavat ještě moc neumí. Ale to tam měli skoro všichni. Byl natěšenej jako malé dítě. U moře byl jen jednou v životě. Šli jsme do takových šaten se převléknout do plavek. To byla naprostá hrůza, všude písek, papíry a lidi, lidi a zase lidi. Kamča s Miclovou holkou to vzdaly hned, tak jsem to musela zachránit já. Vzala jsem si plavky a šla s Micem skákat do vln. Připadala jsem si jako máma malého děcka, které má obrovskou radost. Vlny byly opravdu velké, voda zkalená pískem. Byli jsme tam do té doby než se Miclovi protrhl kruh :). Skákat ve vlnách s hordou Číňanů byl docela silnej zážitek. Na ostrovech jsme nepotkaly ani jednoho bělocha. Když jsem se sprchovala v šatnách, tak na mě koukali číňanky jak na exota:). Ale ať jsme byli kdekoliv, tak se k nám chovali mile a měli z nás velkou radost. Asi moc bělochů nepotkávají.
Pak jsme vyrazili na dlouhou cestu. Pozdě večer jsme dorazili zpátky na pevninu do Ningbo a vysadili kočičku doma. Do Suzhou jsme přijeli asi v půl jedné v noci a spát šli skoro až v půl druhé.
sobota 11. srpna 2012
Jak jsme se stali bezdomovci.
Právě jsou tři hodiny ráno 12. 8. a já sedím v nemocnici v křesle na kapačky. To, jak jsem se sem dostala je docela nadlouho, ale já mám teď dost času vám o tom napsat ;)
Začnu hezky odzačátku.
Včera (11. 8.) jsme přespávali v hotelu, kterej byl jako první ve spoustě věcech docela nevábnej. Roztržený prostěradlo, plesnivej závěs u vany, zašlý ručníky atd... Ale zvládli jsme to v pohodě. Už jsem to mamce řikala, že mě ty krásný hotely a to všechno úžasný nebaví. Chtělo to nějakou nižší třídu. Zažít i nějaký nepohodlí, nějaký dobrodružství! A to jsem v tu chvíli neměla nejmenší ponětí, jak moc se mi tohle vyplní! :D
Ráno jsem v hotelu zažila tu nejhorší snídani. Moc velkej výběr tam nebyl a všecko mi přišlo, jak kdyby to tam leželo už pár dní. Ble a fuj. Ale co, řekla jsem si, bez dobrý snídaně se obejdu.
Pak jsme zabalili nejnutnější věci a taxikem vyrazili do přístavu, odkud jsme měli plout na další, vzdálenější ostrov. Auto jsme nechali ve městě na prvním ostrově.
Loď měla vyplouvat krátce před jedenáctou a my dorazili přesně v 10.30. Jenže jízdenky byly vyprodaný a my museli koupit až na další loď, která jela ve 14.00.
Koupili jsme si hrací karty a Yifu (to je Michaelovo pravé čínské jméno a rozhodly jsme se, že mu už Michael řikat nebudem) nás naučil tzv. Čínský poker. Je to docela zábava, trošičku se to podobá našim žolíkům. Ten kdo prohrál, musel vypít takovej hnus - jako za trest. Mají tu děsně populární jedno pití a řikaj tomu bylinkovej čaj. Spíš to ale chutná jako zkažená kola. Trest měl být vypít tohle smíchaný se spritem (to aby to bylo hnusný). Nám s mamkou stačilo pít samotnej ten "čaj", jak nám nechutnal :D. Tím jsme si zkrátili čekání na loď.
Když jsme přijeli na ostrov Dvě, potěšilo nás počasí. Chladnější a foukal děsně moc vítr. Moře se tu zdálo čistší než na pobřeží u pevniny. Přijeli jsme do takovýho typickýho přímořskýho městečka a šli se podívat na pláž. Představte si, že tady se na pláž platí vstupný! A ne nijak extra levný. Tak jsme čekali do šesti hodin, pak se vstupné snížilo na čtvrtinu. Tentokrát jsme čekání strávili ochutnáváním různých pouličních místních specialit a kupování dalších plavek. Ano, byli jsme totiž tak blbí, že já i Yifu jsme je nechali zabalený v kufrech v autě.
Na pláži se už večer nesmělo koupat, ale jak se setmělo, tak nás "plavčíci" stejně neuhlídali :D A bylo to docela romantický.
Teda jen do tý doby, než jsme chtěli odejít a přišli na to, že tu nejsou žádný sprchy, že vlastně ani nemáme žádnej ručník a že polovinu oblečení máme stejně mokrou a taky že celý tělo máme od písku.
A aby toho nebylo málo, Yifu nezarezervoval žádnej hotel, tak jak to dělal minule. Prej že prostě půjdem po ulici a na nějakej narazíme.
Tak jsme jeli taxíkem, ve vlhkým oblečení, bez spodního prádla, ve všech záhybech a ohybech těla písek, nehledě na vlasy.. Začínala se hlásit únava a neskutečná touha po jakýkoliv sprše.
Jenže ejhle. Zjistilo se, že takhle v sobotu večer už jsou všechny hotely plný a nebo jsou nepředstavitelně drahý.
V plánu na druhej den totiž bylo vstát asi ve čtyři na východ slunce a tak by jsme v tom hotelu stejně strávili hrozně kraťoučkou dobu a nevyplatilo by se to.
A tak se přišlo s jiným nápadem. Totiž že žádnej hotel nebude a že půjdem na karaoke. To je tady strašně populární mezi mladejma lidma. A doteď moc nechápu jak tady tyhle kluby fungujou. Ale prej že tam můžem jít, lehnout si na pohovku a spát. Karaoke kluby tady maj totiž otevřeno celou noc. Zdálo se to docela jako nápad na pohodu a tak zbejvalo vymyslet, kde si dát tu sprchu.
Prej zajdem někam na masáž, tam se můžem i osprchovat. Haha, až na to, že takovýhle sprchy můžou využít jenom muži. Neptejte se mě proč, nechápu to.
Nakonec se nějakej hotýlek našel. Až na to, že to byla spíš komůrka pro... ani nevim pro koho, ale děsně to tam smrdělo. A bylo to taky dost drahý. A tak jsme vyjednali, že tam spát nebudem a že jen za pár drobnejch využijem koupelnu. To klaplo.
Jak už jsme byli navnaděný na tu masáž, tak jsme na ní nakonec stejně zašli a to byla paráda! Dostali jsme k ní dokonce semínka, rajčátka a zelenej čaj. Přes hodinu tam do nás bušili a těsně před půlnocí jsme šli na večeři do kavárny. Chápete to? Do jedný do rána jsme seděli v kavárně. :D Takovejhle noční život u nás neexistuje..:D
No a pak jsme šli do karaoke klubu na pohovku. Až na to, že byl zavřenej. Hm, zvláštní, ale neva, je jich tu ještě spousta. Haha až na to, že i ty další už byly zavřený. Tak co teď?
Byly skoro dvě hodiny ráno, když jsme si sedli na ulici k plastovejm stolečkům, u stánku si nechali opíct na špejli maso a dali si tři hry čínskýho pokru. Stánky pak zabalili, stolky a židle odnesli a Yifu začal na online google mapách hledat park s lavičkama.
Cestou k němu jsme ale šli kolem nemocnice. Yifova přítelkyně navrhla, že si tam prostě sednem na chodbě na židle a ty tři hodiny tu počkáme. Nevěřila jsem, že by nás odtamtud nikdo nevyhodil, ale šli jsme to zkusit. Ty židle na chodbě byly dost nepohodlný a o kousek dál byla místnost plná asi sto krásnejch pohodlnejch křesel. Když jsme si tam šli sednout, hned se samozřejmě ozvala nějaká sestřička, co nás zahlídla. Yifu jí řekl, že jsme bezdomovci, že nemáme kde zůstat a že stejně brzo ráno odejdem. Tak nás tu nechala.
Tak tady sedím v křesle, nade mnou visí hák na zavěšení kapačky a vedle mě pospává maminka a dva čínský kámoši.
Tak mám co jsem chtěla a ještě mnohem víc. :D Přestaly mě bavit hezký hotely a pohodlnej servis a chtěla jsem trochu víc dobrodružství...
Tak aspoň jsme ušetřili pár stovek za ten hotel.
Za hodinku zas vyrazíme podívat se na ten východ slunce, vykoupem se ve Žlutym moři a naberem loď zpátky na ostrov Jedna.
PS: Miluju Čínu.
Začnu hezky odzačátku.
Včera (11. 8.) jsme přespávali v hotelu, kterej byl jako první ve spoustě věcech docela nevábnej. Roztržený prostěradlo, plesnivej závěs u vany, zašlý ručníky atd... Ale zvládli jsme to v pohodě. Už jsem to mamce řikala, že mě ty krásný hotely a to všechno úžasný nebaví. Chtělo to nějakou nižší třídu. Zažít i nějaký nepohodlí, nějaký dobrodružství! A to jsem v tu chvíli neměla nejmenší ponětí, jak moc se mi tohle vyplní! :D
Ráno jsem v hotelu zažila tu nejhorší snídani. Moc velkej výběr tam nebyl a všecko mi přišlo, jak kdyby to tam leželo už pár dní. Ble a fuj. Ale co, řekla jsem si, bez dobrý snídaně se obejdu.
Pak jsme zabalili nejnutnější věci a taxikem vyrazili do přístavu, odkud jsme měli plout na další, vzdálenější ostrov. Auto jsme nechali ve městě na prvním ostrově.
Loď měla vyplouvat krátce před jedenáctou a my dorazili přesně v 10.30. Jenže jízdenky byly vyprodaný a my museli koupit až na další loď, která jela ve 14.00.
Koupili jsme si hrací karty a Yifu (to je Michaelovo pravé čínské jméno a rozhodly jsme se, že mu už Michael řikat nebudem) nás naučil tzv. Čínský poker. Je to docela zábava, trošičku se to podobá našim žolíkům. Ten kdo prohrál, musel vypít takovej hnus - jako za trest. Mají tu děsně populární jedno pití a řikaj tomu bylinkovej čaj. Spíš to ale chutná jako zkažená kola. Trest měl být vypít tohle smíchaný se spritem (to aby to bylo hnusný). Nám s mamkou stačilo pít samotnej ten "čaj", jak nám nechutnal :D. Tím jsme si zkrátili čekání na loď.
Když jsme přijeli na ostrov Dvě, potěšilo nás počasí. Chladnější a foukal děsně moc vítr. Moře se tu zdálo čistší než na pobřeží u pevniny. Přijeli jsme do takovýho typickýho přímořskýho městečka a šli se podívat na pláž. Představte si, že tady se na pláž platí vstupný! A ne nijak extra levný. Tak jsme čekali do šesti hodin, pak se vstupné snížilo na čtvrtinu. Tentokrát jsme čekání strávili ochutnáváním různých pouličních místních specialit a kupování dalších plavek. Ano, byli jsme totiž tak blbí, že já i Yifu jsme je nechali zabalený v kufrech v autě.
Na pláži se už večer nesmělo koupat, ale jak se setmělo, tak nás "plavčíci" stejně neuhlídali :D A bylo to docela romantický.
Teda jen do tý doby, než jsme chtěli odejít a přišli na to, že tu nejsou žádný sprchy, že vlastně ani nemáme žádnej ručník a že polovinu oblečení máme stejně mokrou a taky že celý tělo máme od písku.
A aby toho nebylo málo, Yifu nezarezervoval žádnej hotel, tak jak to dělal minule. Prej že prostě půjdem po ulici a na nějakej narazíme.
Tak jsme jeli taxíkem, ve vlhkým oblečení, bez spodního prádla, ve všech záhybech a ohybech těla písek, nehledě na vlasy.. Začínala se hlásit únava a neskutečná touha po jakýkoliv sprše.
Jenže ejhle. Zjistilo se, že takhle v sobotu večer už jsou všechny hotely plný a nebo jsou nepředstavitelně drahý.
V plánu na druhej den totiž bylo vstát asi ve čtyři na východ slunce a tak by jsme v tom hotelu stejně strávili hrozně kraťoučkou dobu a nevyplatilo by se to.
A tak se přišlo s jiným nápadem. Totiž že žádnej hotel nebude a že půjdem na karaoke. To je tady strašně populární mezi mladejma lidma. A doteď moc nechápu jak tady tyhle kluby fungujou. Ale prej že tam můžem jít, lehnout si na pohovku a spát. Karaoke kluby tady maj totiž otevřeno celou noc. Zdálo se to docela jako nápad na pohodu a tak zbejvalo vymyslet, kde si dát tu sprchu.
Prej zajdem někam na masáž, tam se můžem i osprchovat. Haha, až na to, že takovýhle sprchy můžou využít jenom muži. Neptejte se mě proč, nechápu to.
Nakonec se nějakej hotýlek našel. Až na to, že to byla spíš komůrka pro... ani nevim pro koho, ale děsně to tam smrdělo. A bylo to taky dost drahý. A tak jsme vyjednali, že tam spát nebudem a že jen za pár drobnejch využijem koupelnu. To klaplo.
Jak už jsme byli navnaděný na tu masáž, tak jsme na ní nakonec stejně zašli a to byla paráda! Dostali jsme k ní dokonce semínka, rajčátka a zelenej čaj. Přes hodinu tam do nás bušili a těsně před půlnocí jsme šli na večeři do kavárny. Chápete to? Do jedný do rána jsme seděli v kavárně. :D Takovejhle noční život u nás neexistuje..:D
No a pak jsme šli do karaoke klubu na pohovku. Až na to, že byl zavřenej. Hm, zvláštní, ale neva, je jich tu ještě spousta. Haha až na to, že i ty další už byly zavřený. Tak co teď?
Byly skoro dvě hodiny ráno, když jsme si sedli na ulici k plastovejm stolečkům, u stánku si nechali opíct na špejli maso a dali si tři hry čínskýho pokru. Stánky pak zabalili, stolky a židle odnesli a Yifu začal na online google mapách hledat park s lavičkama.
Cestou k němu jsme ale šli kolem nemocnice. Yifova přítelkyně navrhla, že si tam prostě sednem na chodbě na židle a ty tři hodiny tu počkáme. Nevěřila jsem, že by nás odtamtud nikdo nevyhodil, ale šli jsme to zkusit. Ty židle na chodbě byly dost nepohodlný a o kousek dál byla místnost plná asi sto krásnejch pohodlnejch křesel. Když jsme si tam šli sednout, hned se samozřejmě ozvala nějaká sestřička, co nás zahlídla. Yifu jí řekl, že jsme bezdomovci, že nemáme kde zůstat a že stejně brzo ráno odejdem. Tak nás tu nechala.
Tak tady sedím v křesle, nade mnou visí hák na zavěšení kapačky a vedle mě pospává maminka a dva čínský kámoši.
Tak mám co jsem chtěla a ještě mnohem víc. :D Přestaly mě bavit hezký hotely a pohodlnej servis a chtěla jsem trochu víc dobrodružství...
Tak aspoň jsme ušetřili pár stovek za ten hotel.
Za hodinku zas vyrazíme podívat se na ten východ slunce, vykoupem se ve Žlutym moři a naberem loď zpátky na ostrov Jedna.
PS: Miluju Čínu.
pátek 10. srpna 2012
Tajfuny, čajománie a flusohumus
Předevčírem jsme strávili poněkud
nudnej den. Nesměli jsme moc vycházet ven, kvůli tajfunu, který řádil v
okolí. Vlastně jsme dost očekávali, že dorazí i do našeho města
Hangzhou, ale nakonec se nám nějakým velkým štěstím vyhnul a my byly jen
zastiženi velkým deštěm a nižšími teplotami. Ty by ve skutečnosti pro
vás v ČR znamenaly docela dost teplo, ale pro nás to bylo vítané
osvěžení :D
Teď už jsme zase o kousek dál, ale Hangzhou pro nás
bylo příjemné město. Navzdory svým 9 milionům obyvatel se nezdálo bejt
takovym velkoměstem, jako ty předchozí.
Co ale bylo trochu
jiný - potkávali jsme spoustu žebráků. Už jsme jich pár potkali předtím,
ale tady v Hangzhou to bylo nejhorší..
Včera po sbalení věcí jsme vyrazili do vesničky hned
u Hangzhou s názvem Longjing, neboli Dračí studna. Je schovaná v malém
údolí mezi kopci, který jsou plný teras s čajovými keři. Kousíček jsme
se po nich prošli a užili si pohled na zelenou krajinu a pak navštívili
jednu místní paní přímo u ní doma a ochutnali zelený čaj, který ona sama
nasbírala, usušila a připravila. Prý je to ten nejlepší zelený čaj v
Číně a opravdu byl tak dobrej, že jsme si pár pytlíčků od té paní
koupili.
Bylo to další takový hodně čínský místo a co na tom bylo ještě víc
krásný, že tam žádný turisti nebyli. Tak jsme si užili krásný čínský
chvíle v poklidu a tichu.
Večer jsme dorazili do města Xi Ko, který se počítá k devítímilionovému Ningbo.
Dnes ráno jsme zašli na zcela odlišnou snídani než
do teď. Sedli jsme si v takový maličkatý "restauraci", kde jsme si dali
typickou čínskou ranní polívku. Bylo to osvěžující a konečně jsme
zažili, jaký to je, jíst na ulici pouliční jídlo.
Během dne jsme se pak procházeli po městě a
navštívili několik budov, který maj něco společnýho s Čankajškem.
Podívali jsme se na místo, kde se narodil a kde žil jako dítě, kde žil
jeden z jeho synů. A pak taky například hrobku jeho matky. K ní jsme
museli vyšlapat spoustu schodů lesem. Nebyla to žádná sranda, protože
bylo totální horko a když jsme se vrátili, nestačili jsme počítat
štípance od komárů :-D
Dnes večer jsme přijeli na ostrovy, kde zůstanem do zítřka.
Na
co si tady pořád nemůžu moc zvyknout, je flusání. Tady je zcela v
pořádku si na ulici odplivnout a to klidně i dost odporným hlasitým
způsobem. Dělaj to většinou spíš starší lidi, ale o to víc je to k
podivu. Šokovalo mě, když si takhle odflusla i ženská a ještě víc mě
šokovalo, když to udělal jeden chlap v pohodičce i na podlahu v
obchoďáku. V hotelech jsou běžný "odflusávátka". Podobá se to možná
trochu popelníku, zkrátka taková nádoba, do které klidně můžete provést
tuto neobvyklou potřebu.
úterý 7. srpna 2012
Číňanky se vším všudy...
Tak konečně mám dost času a energie přidat zase příspěvek :)
Nejdřív vám stručně povim, co sme dělali včera, ale výjimečně to nebylo nic extra. Dopoledne jsme strávily vstáváním, balením kufrů a loučení s Michaelovou sestřenkou Xuen, se kterou jsme se za kraťoučkou chvíli neuvěřitelně zblížily. Je to děsně moc miloučká holka a bude mi neuvěřitelně moc chybět :((
Po obědě jsme vyrazili na cestu do města Hangzhou, ale do hotelu jsme dorazili až kolem půl osmé. Takže jsme měli docela cestovní den. Přidala se tu k nám Michaelova přítelkyně, moc milá a roztomilá slečna. Zašli jsme na večeři a pak jsme se šli projít k Xihu neboli k Západnímu jezeru, který pokrývá značnou část centra města. Je moc krásný :)
A dnešek byl prostě další hustej den :)
Dopoledne a vlastně i skoro celý odpoledne jsme strávili v národním parku zvaném "Mokrá zem". Procházeli jsme se po kamenných cestičkách uprostřed zelených lesíků. Ty vedly mezi jezírky a řekami. Asi třikrát jsme se v parku dopravovali lodí a v některých uličkách byla spousta obchůdků, kde jsme i nakoupili pár suvenýrů.
Co bylo úžasný na tomhle místě, že tam nebyli skoro žádný lidi! Takže jsme si užívali záplavu zeleně, klidu, míru, ptačích řevů a šplouchání vody.
K večeru jsme podnikli něco úžasnýho! Prej že se pojedem projet kolem toho Západního jezera. Projet znamenalo, že si pronajmem na ulici kola a pojedem na kole. Za prví byla dost znepokojivá představa, že budem muset řídit v tom příšerným šíleným provozu.
Za druhý ty kola byly snad stolet starý. Nemá to převodovku, vepředu takovej ten roztomilej drátěnej košík, sedlo tak nízko, že jsem si připadala, že sedim v křesle a ne na kole! :D Takovýhle kola jsem vídala vždycky jen u těch 70-ti letejch babiček, který stejně byly rádi, že to kolo aspoň uvezly vedle sebe :D
Na ulici je možný si pronajmout i dvoj- nebo dokonce i tří-kolo. S Michaelem jsme to chtěli vyzkoušet a byla to děsná prča! Vždycky jsem si přála na takovým kole jet, ale nemyslela jsem si, že na něj kdy narazim! :) Díky tomu jsem přišla o možnost být zcela zmatená a nevědět co dělat, komu uhejbat a komu ne. Prostě jet a nezbláznit se z toho.. Jen jsem šlapala, rozhlížela se kolem sebe a byla v pohodě :) Ovšem jen do chvíle než jsme dojeli k tomu jezeru a chtěli vjet na pěší stezku (kde jsou obvykle kola a motorky povoleny). Dvojkola tam nesměly! Takže jsme s Michaelem jeli zase zpátky kola si vyměnit.
Pár prvních okamžiků na silnici jako řidič bylo fakt stresujících. Všude troubení, křičení, stovky aut, motorek, kol a chodců křižujících silnici neustále ve všech směrech. Tři proudy, přechody, světla nesvětla a do toho ještě brzdy brzdící jen napůl a bolavá prdel z blbýho sedla.
Ovšem neuvěřitelně rychle jsem si tomu všemu přivykla. Během pár minutek jsem se orientovala. Trvalo chviličku, abych pochopila "pravidla provozu" - totiž, že žádná nejsou. (snad jediný, na který jsem přišla, že se fakt dodržuje, je stát na červenou :D). Sranda je pak třeba přecházet rušnou silnici, kde žádný semafory nejsou. Provoz je tak hustej, že byste si mohli myslet, že je nemožný silnici přejít. Ale ono je to docela úplně jednoduchý. Prostě vkročte do silnice kdykoli, kdekoli a jakkoli. Oni jsou na to všichni zvyklí a zpomalí, abyste mohli přejít. V případě, že vám auto zastavit nehodlá, nebojte se, dá vám to těsně předtim najevo troubením.. Je to zkrátka totální blázinec! Ale když jsem měla tu "čest" se tohoto blázince zůčastnit na vlastní kůži, pochopila jsem ten systém a nesmírně si to užívala. Bylo to takový dobrodružství. :)
Když jsme vrátili kola, jeli jsme taxikem do obchodního centra na večeři. Prej to bylo největší nákupní centrum v celé Číně! Je fakt, že to bylo ohromný. Je skrz čtyři budovy, které jsou dokonce na opačných stranách ulice a jsou spojeny mostem nad silnicí. Taky se nejmenuje Shopping CENTRE, ale Shopping CITY. To odpovídalo.
Zpátky jsme se prošli pěšky a bylo to moc fajn.
Večer byl ovšem završen totálním výtlemem. :D Na "chvilku" se u nás na pokoji Michael se Zoe zastavili, že ještě pokecáme a tak. Zoe, jeho přítelkyně, je hodně zvláštní děvče. Hrozně moc miluje kočky a občas zamňouká. Prostě jen tak. Mňau. Je to hrozně vtipný a roztomilý :)
No a taky se najednou začali zajímat, co to jsou vlastně ty naše háčky a čárky. Tak jsem jim začala vysvětlovat rozdíly ve výslovnosti a došli jsme až ke zdrobnělinám. Tak jsme si začali řikat Míšánku, Kočičko, Kamilečko a Maminečko. Jim to moc nešlo a o to víc jsme se nasmáli. Pak taky (dnes už asi po desáté) došlo na to vtipné Hahaha... Nakonec jsme po sobě začali házet polštáře a křičeli "Tajfun přichází!" - což je mimochodem pravda, snad to přežijem!...:-O Zkrátka jsme se dneska večer totálně nasmáli, až jsme brečeli.
Začínám přemýšet, jestli jsem se nenarodila k tomu, abych se stala číňankou! Miluju šílenej provoz na ulici, všichni mi říkaj, že hůlkama umím jíst líp než spousta číňanů, čínský jídlo je pro mě to nejlepší na světě..a zkrátka všechno tady je absolutně nepřekonatelný!!
Miluju Čínu, nechci odsud a doma v ČR asi nepřežiju! :)
Když jsme sem s mamkou jeli, věděla jsem, že je to poprvé a velice pravděpodobně i naposledy. Netušila jsem, jestli se sem ještě někdy vrátim.. Tak teď vim! ..že jednou zase přijedu. Nevím kdy. Ikdyby to mělo bejt za 30 let, nejsem tady naposled..
PS: Všecky fotky jsou v Michaelově telefonu, takže je nahraju později ;)
Nejdřív vám stručně povim, co sme dělali včera, ale výjimečně to nebylo nic extra. Dopoledne jsme strávily vstáváním, balením kufrů a loučení s Michaelovou sestřenkou Xuen, se kterou jsme se za kraťoučkou chvíli neuvěřitelně zblížily. Je to děsně moc miloučká holka a bude mi neuvěřitelně moc chybět :((
Po obědě jsme vyrazili na cestu do města Hangzhou, ale do hotelu jsme dorazili až kolem půl osmé. Takže jsme měli docela cestovní den. Přidala se tu k nám Michaelova přítelkyně, moc milá a roztomilá slečna. Zašli jsme na večeři a pak jsme se šli projít k Xihu neboli k Západnímu jezeru, který pokrývá značnou část centra města. Je moc krásný :)
A dnešek byl prostě další hustej den :)
Dopoledne a vlastně i skoro celý odpoledne jsme strávili v národním parku zvaném "Mokrá zem". Procházeli jsme se po kamenných cestičkách uprostřed zelených lesíků. Ty vedly mezi jezírky a řekami. Asi třikrát jsme se v parku dopravovali lodí a v některých uličkách byla spousta obchůdků, kde jsme i nakoupili pár suvenýrů.
Co bylo úžasný na tomhle místě, že tam nebyli skoro žádný lidi! Takže jsme si užívali záplavu zeleně, klidu, míru, ptačích řevů a šplouchání vody.
K večeru jsme podnikli něco úžasnýho! Prej že se pojedem projet kolem toho Západního jezera. Projet znamenalo, že si pronajmem na ulici kola a pojedem na kole. Za prví byla dost znepokojivá představa, že budem muset řídit v tom příšerným šíleným provozu.
Za druhý ty kola byly snad stolet starý. Nemá to převodovku, vepředu takovej ten roztomilej drátěnej košík, sedlo tak nízko, že jsem si připadala, že sedim v křesle a ne na kole! :D Takovýhle kola jsem vídala vždycky jen u těch 70-ti letejch babiček, který stejně byly rádi, že to kolo aspoň uvezly vedle sebe :D
Na ulici je možný si pronajmout i dvoj- nebo dokonce i tří-kolo. S Michaelem jsme to chtěli vyzkoušet a byla to děsná prča! Vždycky jsem si přála na takovým kole jet, ale nemyslela jsem si, že na něj kdy narazim! :) Díky tomu jsem přišla o možnost být zcela zmatená a nevědět co dělat, komu uhejbat a komu ne. Prostě jet a nezbláznit se z toho.. Jen jsem šlapala, rozhlížela se kolem sebe a byla v pohodě :) Ovšem jen do chvíle než jsme dojeli k tomu jezeru a chtěli vjet na pěší stezku (kde jsou obvykle kola a motorky povoleny). Dvojkola tam nesměly! Takže jsme s Michaelem jeli zase zpátky kola si vyměnit.
Pár prvních okamžiků na silnici jako řidič bylo fakt stresujících. Všude troubení, křičení, stovky aut, motorek, kol a chodců křižujících silnici neustále ve všech směrech. Tři proudy, přechody, světla nesvětla a do toho ještě brzdy brzdící jen napůl a bolavá prdel z blbýho sedla.
Ovšem neuvěřitelně rychle jsem si tomu všemu přivykla. Během pár minutek jsem se orientovala. Trvalo chviličku, abych pochopila "pravidla provozu" - totiž, že žádná nejsou. (snad jediný, na který jsem přišla, že se fakt dodržuje, je stát na červenou :D). Sranda je pak třeba přecházet rušnou silnici, kde žádný semafory nejsou. Provoz je tak hustej, že byste si mohli myslet, že je nemožný silnici přejít. Ale ono je to docela úplně jednoduchý. Prostě vkročte do silnice kdykoli, kdekoli a jakkoli. Oni jsou na to všichni zvyklí a zpomalí, abyste mohli přejít. V případě, že vám auto zastavit nehodlá, nebojte se, dá vám to těsně předtim najevo troubením.. Je to zkrátka totální blázinec! Ale když jsem měla tu "čest" se tohoto blázince zůčastnit na vlastní kůži, pochopila jsem ten systém a nesmírně si to užívala. Bylo to takový dobrodružství. :)
Když jsme vrátili kola, jeli jsme taxikem do obchodního centra na večeři. Prej to bylo největší nákupní centrum v celé Číně! Je fakt, že to bylo ohromný. Je skrz čtyři budovy, které jsou dokonce na opačných stranách ulice a jsou spojeny mostem nad silnicí. Taky se nejmenuje Shopping CENTRE, ale Shopping CITY. To odpovídalo.
Zpátky jsme se prošli pěšky a bylo to moc fajn.
Večer byl ovšem završen totálním výtlemem. :D Na "chvilku" se u nás na pokoji Michael se Zoe zastavili, že ještě pokecáme a tak. Zoe, jeho přítelkyně, je hodně zvláštní děvče. Hrozně moc miluje kočky a občas zamňouká. Prostě jen tak. Mňau. Je to hrozně vtipný a roztomilý :)
No a taky se najednou začali zajímat, co to jsou vlastně ty naše háčky a čárky. Tak jsem jim začala vysvětlovat rozdíly ve výslovnosti a došli jsme až ke zdrobnělinám. Tak jsme si začali řikat Míšánku, Kočičko, Kamilečko a Maminečko. Jim to moc nešlo a o to víc jsme se nasmáli. Pak taky (dnes už asi po desáté) došlo na to vtipné Hahaha... Nakonec jsme po sobě začali házet polštáře a křičeli "Tajfun přichází!" - což je mimochodem pravda, snad to přežijem!...:-O Zkrátka jsme se dneska večer totálně nasmáli, až jsme brečeli.
Začínám přemýšet, jestli jsem se nenarodila k tomu, abych se stala číňankou! Miluju šílenej provoz na ulici, všichni mi říkaj, že hůlkama umím jíst líp než spousta číňanů, čínský jídlo je pro mě to nejlepší na světě..a zkrátka všechno tady je absolutně nepřekonatelný!!
Miluju Čínu, nechci odsud a doma v ČR asi nepřežiju! :)
Když jsme sem s mamkou jeli, věděla jsem, že je to poprvé a velice pravděpodobně i naposledy. Netušila jsem, jestli se sem ještě někdy vrátim.. Tak teď vim! ..že jednou zase přijedu. Nevím kdy. Ikdyby to mělo bejt za 30 let, nejsem tady naposled..
PS: Všecky fotky jsou v Michaelově telefonu, takže je nahraju později ;)
neděle 5. srpna 2012
Vítejte v Číně
Kamca ma nejak skluz ve psani, protoze, jak ma cas tak spi.
Pokusim se vam popsat posledni dva dny. Konecne jsme se vydali do těch hor.
Vstavali jsme brzy rano, uz v pul seste. Nase cesta zacinala lanovkou, pry nejdelsi v Asii. Do kabiny se veslo 100 lidí. Ale cekali jsme 2 hodiny frontu, začátek nic moc. A navic mlha, tak jsme toho moc neviděli.
Modlitby zafungovaly - vyjasnilo se a nás čekaly nádherné pohledy. Žluté hory jsou vysoké kolem 1800m. Vypadají naprosto odlišně, než naše hory. Jsou hodně prudké a vsechny cesty jsou z kamenných schodů. V obou směrech proudí nekonečné davy lidí, ale už jsme si na to zvykly. Z dálky to vypadá jako mravenčí cestičky.
Cílem naší cesty kromě nějakých vrcholů byl strom asi 1000 let starý, který tvarem svých větví má připomínat vítání. Všude ho mají na obrázcích s nápisem " Vítejte v Číně". Měli jsme opět krásný den.
Včera jsme se vrátili do Nanjingu a večer jsme byli pozvány na večeři s rodiči a přáteli Michaelova kamaráda Yuana. On byl na těch horách úžasný společník, gentlman a užili jsme si s ním spoustu legrace.
Večeře byla zase u kulatého stolu, na to už jsme si tak zvykly, že to nám bude fakt chybět. Ale večeře byla výjimečná tím, jak bylá veselá. Tatínek totiž uměl rusky, tak na mě mluvil. Lovila jsem v paměti ruštinu, kterou jsem nepoužívala 30 let. Kamča měla časté výbuchy smíchu, protože ruská slova podobná českým, ale s jiným významem jí přišly směšné. Protože nikdo nerozuměl všemu, tak jsme si vzájemně překládali a mluvili 4 jazyky. ( čeština, čínština, ruština a angličtina).
Dnes odjíždíme do Hangzhou, proslulé ve středověké Číně jako pozemský ráj. Marco Polo ho označil za " nebeské město, nejkrásnější na celém světě".
Tak se těšíme.
Pokusim se vam popsat posledni dva dny. Konecne jsme se vydali do těch hor.
Vstavali jsme brzy rano, uz v pul seste. Nase cesta zacinala lanovkou, pry nejdelsi v Asii. Do kabiny se veslo 100 lidí. Ale cekali jsme 2 hodiny frontu, začátek nic moc. A navic mlha, tak jsme toho moc neviděli.
Modlitby zafungovaly - vyjasnilo se a nás čekaly nádherné pohledy. Žluté hory jsou vysoké kolem 1800m. Vypadají naprosto odlišně, než naše hory. Jsou hodně prudké a vsechny cesty jsou z kamenných schodů. V obou směrech proudí nekonečné davy lidí, ale už jsme si na to zvykly. Z dálky to vypadá jako mravenčí cestičky.
Cílem naší cesty kromě nějakých vrcholů byl strom asi 1000 let starý, který tvarem svých větví má připomínat vítání. Všude ho mají na obrázcích s nápisem " Vítejte v Číně". Měli jsme opět krásný den.
Včera jsme se vrátili do Nanjingu a večer jsme byli pozvány na večeři s rodiči a přáteli Michaelova kamaráda Yuana. On byl na těch horách úžasný společník, gentlman a užili jsme si s ním spoustu legrace.
Večeře byla zase u kulatého stolu, na to už jsme si tak zvykly, že to nám bude fakt chybět. Ale večeře byla výjimečná tím, jak bylá veselá. Tatínek totiž uměl rusky, tak na mě mluvil. Lovila jsem v paměti ruštinu, kterou jsem nepoužívala 30 let. Kamča měla časté výbuchy smíchu, protože ruská slova podobná českým, ale s jiným významem jí přišly směšné. Protože nikdo nerozuměl všemu, tak jsme si vzájemně překládali a mluvili 4 jazyky. ( čeština, čínština, ruština a angličtina).
Dnes odjíždíme do Hangzhou, proslulé ve středověké Číně jako pozemský ráj. Marco Polo ho označil za " nebeské město, nejkrásnější na celém světě".
Tak se těšíme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)