Omlouvám se za tu dlouhou dobu, kdy jsem nedala vědět o našem dobrodružství.. Ze začátku vlastně ani nebylo moc o čem, pak nějak nebyl čas a pak už se mi ani nechtělo.
Co se týče posledního pobytu v Nanjingu, tam se toho už moc spešl neudálo. Yifu bude za dva týdny letět na studium do Skotska a tak měl spoustu zařizování kvůli letenkám a vízu.
Navštívili jsme muzeum Nanjinského masakru, který se tu odehrál během druhé světové války, když Japonci útočili na Čínu. Bylo docela hnusný dívat se na důkazy brutálních činů, který se tu odehrály.
Pak jsme většinu času strávili doma se Xuen, Yifovou sestřenkou nebo s někým na jídle.
A nebo taky na masáži. Ty jsme si děsně oblíbili a mamka obzvlášť. Když Yifova maminka slyšela, že jsme na našich cestách navštívili masáže dvě a moc se nám líbily, hned nás pozvala na další. Mojí mamce se tak líbila, že se rozhodla, že pozvání oplatí a za dva dny se šlo znova. To už jsem ale vynechala a radši šla spát. (Předchozí noc jsem naspala opravdu málo.) Nakonec se ukázalo, že jsem udělala docela dobře, všichni se z masáže totiž vrátili s tmavýma strašidelnejma kruhama na zádech. Šlo o starou čínskou medicínu, při který vám na tělo přisáli skleněný baňky/sklenice. Už nám to dělali předtím, ale jen na chodidla a bylo to ok. Účastníci této masáže měli ovšem kruhy po celých zádech.
Co byla tak supr legrační věc, když se šel Yifu vyfotit na to vízum. U nás vám tahle věc zabere tak deset minut a fotky si hned nesete dom. Yifu s mamkou tam strávili přes hodinu. Nejdřív vyřizovali asi deset minut něco na recepci, pak se přesunuli do druhýho patra do "ateliéru". Byla to velká místnost s šatníkem, zrcadly a maskérkami. Jedna si vzala Michaela "do parády". Půl hodiny ho prej líčila a druou půlhodinu mu gelovala vlasy. Když jsem si to představila, popravdě, bylo mi dost nevolno... Když jsem ho pak viděla, on měl fakt na celym obličeji make-up, pudr a dokonce měl nalíčený oči! Chudák pak ani nevěděl, jak to umejt, tak jsme mu prozměnu my druhej den patlaly na obličej různý odličovadla a popravdě, moc nám to nešlo. :D
Poslední večer jsme pozvali opět celou rodinu na společnou večeři. Bylo to moc milý a trošku i smutný. Říkala jsem si, jestli vůbec tyhle děsně milý lidi ještě někdy uvidím. Po večeři jsme se s nima loučili a já nezadržela pár slz, při pomyšlení že teď už opouštím tu Čínu, kterou jsem měla nejradši.
Ovšem jedna rozsekávačka nastala, když dědovi u stolu zazvonil telefon. S mamkou jsme se opět museli pěkně smát a nikdo nepochopil proč vlastně. Děda měl totiž fakt hustý vyzvánění. Nejdřív na celou místnost zařvalo "Let's go!" a pak pokračovala moderní písnička, kterou byste do postaršího čínskýho pána fakt neřekli.
A oni si mysleli, že se smějem, protože to bylo moc nahlas. Tak je to tady asi normální.
Poslední Nanjinskej den jsme navštívili prezidentskej palác, ovšem teď už tam nikdo samozřejmě nevládne a je tam udělaný muzeum. Mě muzea a politika fakt neberou a obojí dohromady je katastrofa :D Takže to pro mě byla dost nuda. Ale představte si, že v jednom z vystavených "objektů", což byla pravděpodobně nečí stará kosmetická taštička či něco takovýho..., tak tam byl zastrčenej kus ČESKEJCH novin z tehdejší doby (asi tak 60. léta prej). No prostě pecka :D
Pak jsme nasedli na rychlovlak, kterej nás za hodinu dovezl do Shanghaje. To bylo v sobotu. Moc jsme toho z ní neviděli a já fakt nejsem na velký města..a už jsem se fakt moc těšila domů..takže ty dva dny v Shanghaji byly pro mě dost nicmoc. Nejdřív nás na nádraží vyzvedl zas nějakej kámoš Tony. Ale byl dost na pohodu a byly jsme moc rádi, že nám dělal společnost.
Neděli jsme procourali po městě po nákupech, bylo šílený horko, tak jsme se na chvilku vrátili do hotelu, že vyrazíme až bude líp. Mě se už ale nikam nechtělo a tak jsem celý odpoledne zůstala v posteli a spala. Mamka s Michaelem, Tonym a Kočičkou se byli podívat k řece a viděli ten nádhernej pohled na slavný mrakodrapy na druhý straně. Druhej den jsme byli právě na tý druhý straně, chodili mezi mrakodrapama a na jeden jsme se i byli podívat. Na ten nejvyšší, vypadá jak otvírák na pivo :D Zas tak moc okouzlující to pro mě nebylo, asi taky proto, že nebylo úplně jasno a tak jsme toho zase moc neviděli. Ale bylo hustý, že jsme do 100. patra vyjeli výtahem za 1 minutu...uši zalejhaly hůř než při startování letadla :D
Večer jsme ještě skočili do Haagen Dazsu, což je tady v Číně děsně populární a taky děsně drahá zmrzlina. Dali jsme si takovej velikej pohár všichni dohromady a jeli do hotelu.
Šli jsme spát hrozně moc pozdě, protože jsme dlouho do noci ještě balily kufry. Pak jsme museli hrozně brzo vstávat, takže jsme spali sotva tak tři a půl hodiny.
Ráno jsme zažili dost hustou cestu na letiště. Jeli jsme totiž tim hustym vlakem, kterej jede na magnetech, takže se vůbec nedotýká země. Přestože jel stejně rychle jako ten rychlovlak (300 km/h), ta rychlost byla mnohem víc znát, tak jsme si to užili.
Teď už sedíme v Helsinkách na letišti a čekáme na letadlo do Prahy.
Těchle 27 dní bylo fakt nepřekonatelnejch. Budu na to vzpomínat celej svůj život. Ta Čína mi bude hrozně moc chybět. Hodně moc to jídlo. Když jsem teď v letadle musela použít vidličku, abych se najedla...bylo to tak divný a vůbec se mi to nelíbilo! Tolik mi chyběly hůlky..
Domů se už ale stejně moc těšíme :) Stýská se nám.
A jednou tam pojedu znova, jinak to nejde.
A Yifu má přijet do Česka o Vánocích :))
Zkrátka, tohle ještě nekončí...
úterý 21. srpna 2012
úterý 14. srpna 2012
Dny na pohodu
13.8.
Tenhle den byl dost odpočinkovej - taky jsme to pěkně potřebovali!
Během
dopoledne jsme se setkali s Yifovou bývalou spolužačkou, která teď
studuje v Suzhou. Tak jsme se seznámili s další milou číňankou. Šli jsme
společně na oběd a pak na skoro dvouhodinovou masáž. To jsme si totálně
užili! Pak jsme se šli podívat do jedné zahrady. To bylo další nádherný
místo.
Byl to komplex v překrásným prostředí. Procházeli jsme se po
kamenných chodnících a všude kolem nás rostly bambusy a vysoká zelená
tráva. Sem tam byl starý tradičně čínský pavilon, skalky a mezitím vším
protékaly vodní kanály, v kterých rostly překrásný a obrovský lotusy a
přes který byly postavený pohádkový kamenný mosty.
Připadala jsem si jak v nějakým z malebných obrazů, který jsme
viděli v obchůdcích předtím. Protože kam jsme se ohlédli, viděli jsme
obraz jak z pohádky, jak ze snu.
Tohle místo se
jmenovalo "Zahrada Pokrného úředníka" po muži, který tam kdysi žil.
Takových zahrad, v kterých se dřív žilo, je v Suzhou asi stovka. My prej
byli v tý největší z nich. Bylo to fakt nádherný.
Měli jsme v plánu ještě muzeum hedvábí, ale začalo
šíleně pršet, tak jsme jeli zpátky do hotelu a večer, když přestalo
pršet jsme šli ven a trochu jsme nakupovali.
Povídali si do půl jedný. Byl to moc pohodovej den.
Dnes 14. 8. jsme zase dlouho spali a po (výjimečně)
krátkým obědě jsme šli do toho muzea hedvábí. Pro mě to byla docela
nuda, nemám ráda muzea. Pak jsme vyrazili na cestu zpátky do Nanjingu.
Zašli na večeři s Yifovou maminkou a pak šli všichni společně zase na
masáž. Dělaj tady masáže prostě úžasný!
Takže další den dost na pohodu :D
Čínské sluníčko a pláž 12. 8.
Dneska velice brzo jsme vyšli z nemocnice a taxikem vyjeli nahoru na kopec. Byla tam nádherná vyhlídková trasa mezi skálama s nádhernym výhledem na moře. Když ale Yifu řikal, že jdem na východ slunce, představovala jsem si nějaký romantický místo, kde nikdo nebude..to jsem ale asi zapomněla, že jsem v zemi spolu s celou šestinou populace světa. Nebylo to tak hrozný, ale prostě sami jsme tam nebyli. Východ slunce jsme si užili, byla to nádhera.
Hned po tom jsme jeli do přístavu a během čekání na loď jsem se natáhla asi na půl hoďky na sedačky a spala jak zabitá. Sranda byla, že mě ostatní neviděli, že si tam lehám a pak mě nemohli najít. Když jsem se vzbudila, čekárna byla najednou plná lidí a hluku, máma nikde a ani náš batoh už tam nebyl. Lekla jsem se, že mi ho nějdo ukradl a že v tom davu ostatní nenajdu. Naštěstí na mě mamka mávala i s batohem a v klidu jsme dojeli na ostrov Jedna.
Zajeli jsme na oběd. Ano a opět musím mluvit o restauraci. :D Tady je velkým zvykem chodit po obědě spát. Dokonce i v práci mají lidi tady v Číně tříhodinovou pauzu na oběd, aby si stihli schrupnout. Ovšem chodit kvůli kratšímu spánku domů, nemusí být zrovna úplně možný a pohodlný. Takže je naprosto běžný vidět lidi spát na pohovkách v retauracích. Není to jen dovoleno, dokonce velice očekáváno! :D A tak jak jsme celou noc nespali a byli hezky najedený, zachtělo se nám spát.. S kočičkou (Tak jsme začali říkat Yifově holce. Ona totiž děsně miluje kočky a občas i sama zamňouká. Zkrátka se to k ní děsně hodí :D) jsme se teda natáhly na pohovky a skoro hodinu tam spaly.
Pak jsme jeli na pláž, že se budem koupat, protože nám to předtím tak úplně nevyšlo. Já jsem se ale koupat nechtěla, tak o hustejch zážitkách z čínský pláže vám napíše mamka:
Než jsme jeli do Číny, prohlížela jsem na netu čínské obrázky a narazila i na čínskou pláž, úplně narvanou lidma. Pomyslela jsem si, že je to naprosto příšerné a to jsem ani ve snu netušila, že se na takovou pláž podíváme.
Při vstupu na pláž jsme platili docela velké vstupné. Všude proudily davy lidí. Když jsme dorazili na pláž, byly velké vlny. Pláž a moře plné lidí (samozřejmě čínských). Yifu si koupil kruh do vody, protože plavat ještě moc neumí. Ale to tam měli skoro všichni. Byl natěšenej jako malé dítě. U moře byl jen jednou v životě. Šli jsme do takových šaten se převléknout do plavek. To byla naprostá hrůza, všude písek, papíry a lidi, lidi a zase lidi. Kamča s Miclovou holkou to vzdaly hned, tak jsem to musela zachránit já. Vzala jsem si plavky a šla s Micem skákat do vln. Připadala jsem si jako máma malého děcka, které má obrovskou radost. Vlny byly opravdu velké, voda zkalená pískem. Byli jsme tam do té doby než se Miclovi protrhl kruh :). Skákat ve vlnách s hordou Číňanů byl docela silnej zážitek. Na ostrovech jsme nepotkaly ani jednoho bělocha. Když jsem se sprchovala v šatnách, tak na mě koukali číňanky jak na exota:). Ale ať jsme byli kdekoliv, tak se k nám chovali mile a měli z nás velkou radost. Asi moc bělochů nepotkávají.
Pak jsme vyrazili na dlouhou cestu. Pozdě večer jsme dorazili zpátky na pevninu do Ningbo a vysadili kočičku doma. Do Suzhou jsme přijeli asi v půl jedné v noci a spát šli skoro až v půl druhé.
Hned po tom jsme jeli do přístavu a během čekání na loď jsem se natáhla asi na půl hoďky na sedačky a spala jak zabitá. Sranda byla, že mě ostatní neviděli, že si tam lehám a pak mě nemohli najít. Když jsem se vzbudila, čekárna byla najednou plná lidí a hluku, máma nikde a ani náš batoh už tam nebyl. Lekla jsem se, že mi ho nějdo ukradl a že v tom davu ostatní nenajdu. Naštěstí na mě mamka mávala i s batohem a v klidu jsme dojeli na ostrov Jedna.
Zajeli jsme na oběd. Ano a opět musím mluvit o restauraci. :D Tady je velkým zvykem chodit po obědě spát. Dokonce i v práci mají lidi tady v Číně tříhodinovou pauzu na oběd, aby si stihli schrupnout. Ovšem chodit kvůli kratšímu spánku domů, nemusí být zrovna úplně možný a pohodlný. Takže je naprosto běžný vidět lidi spát na pohovkách v retauracích. Není to jen dovoleno, dokonce velice očekáváno! :D A tak jak jsme celou noc nespali a byli hezky najedený, zachtělo se nám spát.. S kočičkou (Tak jsme začali říkat Yifově holce. Ona totiž děsně miluje kočky a občas i sama zamňouká. Zkrátka se to k ní děsně hodí :D) jsme se teda natáhly na pohovky a skoro hodinu tam spaly.
Pak jsme jeli na pláž, že se budem koupat, protože nám to předtím tak úplně nevyšlo. Já jsem se ale koupat nechtěla, tak o hustejch zážitkách z čínský pláže vám napíše mamka:
Než jsme jeli do Číny, prohlížela jsem na netu čínské obrázky a narazila i na čínskou pláž, úplně narvanou lidma. Pomyslela jsem si, že je to naprosto příšerné a to jsem ani ve snu netušila, že se na takovou pláž podíváme.
Při vstupu na pláž jsme platili docela velké vstupné. Všude proudily davy lidí. Když jsme dorazili na pláž, byly velké vlny. Pláž a moře plné lidí (samozřejmě čínských). Yifu si koupil kruh do vody, protože plavat ještě moc neumí. Ale to tam měli skoro všichni. Byl natěšenej jako malé dítě. U moře byl jen jednou v životě. Šli jsme do takových šaten se převléknout do plavek. To byla naprostá hrůza, všude písek, papíry a lidi, lidi a zase lidi. Kamča s Miclovou holkou to vzdaly hned, tak jsem to musela zachránit já. Vzala jsem si plavky a šla s Micem skákat do vln. Připadala jsem si jako máma malého děcka, které má obrovskou radost. Vlny byly opravdu velké, voda zkalená pískem. Byli jsme tam do té doby než se Miclovi protrhl kruh :). Skákat ve vlnách s hordou Číňanů byl docela silnej zážitek. Na ostrovech jsme nepotkaly ani jednoho bělocha. Když jsem se sprchovala v šatnách, tak na mě koukali číňanky jak na exota:). Ale ať jsme byli kdekoliv, tak se k nám chovali mile a měli z nás velkou radost. Asi moc bělochů nepotkávají.
Pak jsme vyrazili na dlouhou cestu. Pozdě večer jsme dorazili zpátky na pevninu do Ningbo a vysadili kočičku doma. Do Suzhou jsme přijeli asi v půl jedné v noci a spát šli skoro až v půl druhé.
sobota 11. srpna 2012
Jak jsme se stali bezdomovci.
Právě jsou tři hodiny ráno 12. 8. a já sedím v nemocnici v křesle na kapačky. To, jak jsem se sem dostala je docela nadlouho, ale já mám teď dost času vám o tom napsat ;)
Začnu hezky odzačátku.
Včera (11. 8.) jsme přespávali v hotelu, kterej byl jako první ve spoustě věcech docela nevábnej. Roztržený prostěradlo, plesnivej závěs u vany, zašlý ručníky atd... Ale zvládli jsme to v pohodě. Už jsem to mamce řikala, že mě ty krásný hotely a to všechno úžasný nebaví. Chtělo to nějakou nižší třídu. Zažít i nějaký nepohodlí, nějaký dobrodružství! A to jsem v tu chvíli neměla nejmenší ponětí, jak moc se mi tohle vyplní! :D
Ráno jsem v hotelu zažila tu nejhorší snídani. Moc velkej výběr tam nebyl a všecko mi přišlo, jak kdyby to tam leželo už pár dní. Ble a fuj. Ale co, řekla jsem si, bez dobrý snídaně se obejdu.
Pak jsme zabalili nejnutnější věci a taxikem vyrazili do přístavu, odkud jsme měli plout na další, vzdálenější ostrov. Auto jsme nechali ve městě na prvním ostrově.
Loď měla vyplouvat krátce před jedenáctou a my dorazili přesně v 10.30. Jenže jízdenky byly vyprodaný a my museli koupit až na další loď, která jela ve 14.00.
Koupili jsme si hrací karty a Yifu (to je Michaelovo pravé čínské jméno a rozhodly jsme se, že mu už Michael řikat nebudem) nás naučil tzv. Čínský poker. Je to docela zábava, trošičku se to podobá našim žolíkům. Ten kdo prohrál, musel vypít takovej hnus - jako za trest. Mají tu děsně populární jedno pití a řikaj tomu bylinkovej čaj. Spíš to ale chutná jako zkažená kola. Trest měl být vypít tohle smíchaný se spritem (to aby to bylo hnusný). Nám s mamkou stačilo pít samotnej ten "čaj", jak nám nechutnal :D. Tím jsme si zkrátili čekání na loď.
Když jsme přijeli na ostrov Dvě, potěšilo nás počasí. Chladnější a foukal děsně moc vítr. Moře se tu zdálo čistší než na pobřeží u pevniny. Přijeli jsme do takovýho typickýho přímořskýho městečka a šli se podívat na pláž. Představte si, že tady se na pláž platí vstupný! A ne nijak extra levný. Tak jsme čekali do šesti hodin, pak se vstupné snížilo na čtvrtinu. Tentokrát jsme čekání strávili ochutnáváním různých pouličních místních specialit a kupování dalších plavek. Ano, byli jsme totiž tak blbí, že já i Yifu jsme je nechali zabalený v kufrech v autě.
Na pláži se už večer nesmělo koupat, ale jak se setmělo, tak nás "plavčíci" stejně neuhlídali :D A bylo to docela romantický.
Teda jen do tý doby, než jsme chtěli odejít a přišli na to, že tu nejsou žádný sprchy, že vlastně ani nemáme žádnej ručník a že polovinu oblečení máme stejně mokrou a taky že celý tělo máme od písku.
A aby toho nebylo málo, Yifu nezarezervoval žádnej hotel, tak jak to dělal minule. Prej že prostě půjdem po ulici a na nějakej narazíme.
Tak jsme jeli taxíkem, ve vlhkým oblečení, bez spodního prádla, ve všech záhybech a ohybech těla písek, nehledě na vlasy.. Začínala se hlásit únava a neskutečná touha po jakýkoliv sprše.
Jenže ejhle. Zjistilo se, že takhle v sobotu večer už jsou všechny hotely plný a nebo jsou nepředstavitelně drahý.
V plánu na druhej den totiž bylo vstát asi ve čtyři na východ slunce a tak by jsme v tom hotelu stejně strávili hrozně kraťoučkou dobu a nevyplatilo by se to.
A tak se přišlo s jiným nápadem. Totiž že žádnej hotel nebude a že půjdem na karaoke. To je tady strašně populární mezi mladejma lidma. A doteď moc nechápu jak tady tyhle kluby fungujou. Ale prej že tam můžem jít, lehnout si na pohovku a spát. Karaoke kluby tady maj totiž otevřeno celou noc. Zdálo se to docela jako nápad na pohodu a tak zbejvalo vymyslet, kde si dát tu sprchu.
Prej zajdem někam na masáž, tam se můžem i osprchovat. Haha, až na to, že takovýhle sprchy můžou využít jenom muži. Neptejte se mě proč, nechápu to.
Nakonec se nějakej hotýlek našel. Až na to, že to byla spíš komůrka pro... ani nevim pro koho, ale děsně to tam smrdělo. A bylo to taky dost drahý. A tak jsme vyjednali, že tam spát nebudem a že jen za pár drobnejch využijem koupelnu. To klaplo.
Jak už jsme byli navnaděný na tu masáž, tak jsme na ní nakonec stejně zašli a to byla paráda! Dostali jsme k ní dokonce semínka, rajčátka a zelenej čaj. Přes hodinu tam do nás bušili a těsně před půlnocí jsme šli na večeři do kavárny. Chápete to? Do jedný do rána jsme seděli v kavárně. :D Takovejhle noční život u nás neexistuje..:D
No a pak jsme šli do karaoke klubu na pohovku. Až na to, že byl zavřenej. Hm, zvláštní, ale neva, je jich tu ještě spousta. Haha až na to, že i ty další už byly zavřený. Tak co teď?
Byly skoro dvě hodiny ráno, když jsme si sedli na ulici k plastovejm stolečkům, u stánku si nechali opíct na špejli maso a dali si tři hry čínskýho pokru. Stánky pak zabalili, stolky a židle odnesli a Yifu začal na online google mapách hledat park s lavičkama.
Cestou k němu jsme ale šli kolem nemocnice. Yifova přítelkyně navrhla, že si tam prostě sednem na chodbě na židle a ty tři hodiny tu počkáme. Nevěřila jsem, že by nás odtamtud nikdo nevyhodil, ale šli jsme to zkusit. Ty židle na chodbě byly dost nepohodlný a o kousek dál byla místnost plná asi sto krásnejch pohodlnejch křesel. Když jsme si tam šli sednout, hned se samozřejmě ozvala nějaká sestřička, co nás zahlídla. Yifu jí řekl, že jsme bezdomovci, že nemáme kde zůstat a že stejně brzo ráno odejdem. Tak nás tu nechala.
Tak tady sedím v křesle, nade mnou visí hák na zavěšení kapačky a vedle mě pospává maminka a dva čínský kámoši.
Tak mám co jsem chtěla a ještě mnohem víc. :D Přestaly mě bavit hezký hotely a pohodlnej servis a chtěla jsem trochu víc dobrodružství...
Tak aspoň jsme ušetřili pár stovek za ten hotel.
Za hodinku zas vyrazíme podívat se na ten východ slunce, vykoupem se ve Žlutym moři a naberem loď zpátky na ostrov Jedna.
PS: Miluju Čínu.
Začnu hezky odzačátku.
Včera (11. 8.) jsme přespávali v hotelu, kterej byl jako první ve spoustě věcech docela nevábnej. Roztržený prostěradlo, plesnivej závěs u vany, zašlý ručníky atd... Ale zvládli jsme to v pohodě. Už jsem to mamce řikala, že mě ty krásný hotely a to všechno úžasný nebaví. Chtělo to nějakou nižší třídu. Zažít i nějaký nepohodlí, nějaký dobrodružství! A to jsem v tu chvíli neměla nejmenší ponětí, jak moc se mi tohle vyplní! :D
Ráno jsem v hotelu zažila tu nejhorší snídani. Moc velkej výběr tam nebyl a všecko mi přišlo, jak kdyby to tam leželo už pár dní. Ble a fuj. Ale co, řekla jsem si, bez dobrý snídaně se obejdu.
Pak jsme zabalili nejnutnější věci a taxikem vyrazili do přístavu, odkud jsme měli plout na další, vzdálenější ostrov. Auto jsme nechali ve městě na prvním ostrově.
Loď měla vyplouvat krátce před jedenáctou a my dorazili přesně v 10.30. Jenže jízdenky byly vyprodaný a my museli koupit až na další loď, která jela ve 14.00.
Koupili jsme si hrací karty a Yifu (to je Michaelovo pravé čínské jméno a rozhodly jsme se, že mu už Michael řikat nebudem) nás naučil tzv. Čínský poker. Je to docela zábava, trošičku se to podobá našim žolíkům. Ten kdo prohrál, musel vypít takovej hnus - jako za trest. Mají tu děsně populární jedno pití a řikaj tomu bylinkovej čaj. Spíš to ale chutná jako zkažená kola. Trest měl být vypít tohle smíchaný se spritem (to aby to bylo hnusný). Nám s mamkou stačilo pít samotnej ten "čaj", jak nám nechutnal :D. Tím jsme si zkrátili čekání na loď.
Když jsme přijeli na ostrov Dvě, potěšilo nás počasí. Chladnější a foukal děsně moc vítr. Moře se tu zdálo čistší než na pobřeží u pevniny. Přijeli jsme do takovýho typickýho přímořskýho městečka a šli se podívat na pláž. Představte si, že tady se na pláž platí vstupný! A ne nijak extra levný. Tak jsme čekali do šesti hodin, pak se vstupné snížilo na čtvrtinu. Tentokrát jsme čekání strávili ochutnáváním různých pouličních místních specialit a kupování dalších plavek. Ano, byli jsme totiž tak blbí, že já i Yifu jsme je nechali zabalený v kufrech v autě.
Na pláži se už večer nesmělo koupat, ale jak se setmělo, tak nás "plavčíci" stejně neuhlídali :D A bylo to docela romantický.
Teda jen do tý doby, než jsme chtěli odejít a přišli na to, že tu nejsou žádný sprchy, že vlastně ani nemáme žádnej ručník a že polovinu oblečení máme stejně mokrou a taky že celý tělo máme od písku.
A aby toho nebylo málo, Yifu nezarezervoval žádnej hotel, tak jak to dělal minule. Prej že prostě půjdem po ulici a na nějakej narazíme.
Tak jsme jeli taxíkem, ve vlhkým oblečení, bez spodního prádla, ve všech záhybech a ohybech těla písek, nehledě na vlasy.. Začínala se hlásit únava a neskutečná touha po jakýkoliv sprše.
Jenže ejhle. Zjistilo se, že takhle v sobotu večer už jsou všechny hotely plný a nebo jsou nepředstavitelně drahý.
V plánu na druhej den totiž bylo vstát asi ve čtyři na východ slunce a tak by jsme v tom hotelu stejně strávili hrozně kraťoučkou dobu a nevyplatilo by se to.
A tak se přišlo s jiným nápadem. Totiž že žádnej hotel nebude a že půjdem na karaoke. To je tady strašně populární mezi mladejma lidma. A doteď moc nechápu jak tady tyhle kluby fungujou. Ale prej že tam můžem jít, lehnout si na pohovku a spát. Karaoke kluby tady maj totiž otevřeno celou noc. Zdálo se to docela jako nápad na pohodu a tak zbejvalo vymyslet, kde si dát tu sprchu.
Prej zajdem někam na masáž, tam se můžem i osprchovat. Haha, až na to, že takovýhle sprchy můžou využít jenom muži. Neptejte se mě proč, nechápu to.
Nakonec se nějakej hotýlek našel. Až na to, že to byla spíš komůrka pro... ani nevim pro koho, ale děsně to tam smrdělo. A bylo to taky dost drahý. A tak jsme vyjednali, že tam spát nebudem a že jen za pár drobnejch využijem koupelnu. To klaplo.
Jak už jsme byli navnaděný na tu masáž, tak jsme na ní nakonec stejně zašli a to byla paráda! Dostali jsme k ní dokonce semínka, rajčátka a zelenej čaj. Přes hodinu tam do nás bušili a těsně před půlnocí jsme šli na večeři do kavárny. Chápete to? Do jedný do rána jsme seděli v kavárně. :D Takovejhle noční život u nás neexistuje..:D
No a pak jsme šli do karaoke klubu na pohovku. Až na to, že byl zavřenej. Hm, zvláštní, ale neva, je jich tu ještě spousta. Haha až na to, že i ty další už byly zavřený. Tak co teď?
Byly skoro dvě hodiny ráno, když jsme si sedli na ulici k plastovejm stolečkům, u stánku si nechali opíct na špejli maso a dali si tři hry čínskýho pokru. Stánky pak zabalili, stolky a židle odnesli a Yifu začal na online google mapách hledat park s lavičkama.
Cestou k němu jsme ale šli kolem nemocnice. Yifova přítelkyně navrhla, že si tam prostě sednem na chodbě na židle a ty tři hodiny tu počkáme. Nevěřila jsem, že by nás odtamtud nikdo nevyhodil, ale šli jsme to zkusit. Ty židle na chodbě byly dost nepohodlný a o kousek dál byla místnost plná asi sto krásnejch pohodlnejch křesel. Když jsme si tam šli sednout, hned se samozřejmě ozvala nějaká sestřička, co nás zahlídla. Yifu jí řekl, že jsme bezdomovci, že nemáme kde zůstat a že stejně brzo ráno odejdem. Tak nás tu nechala.
Tak tady sedím v křesle, nade mnou visí hák na zavěšení kapačky a vedle mě pospává maminka a dva čínský kámoši.
Tak mám co jsem chtěla a ještě mnohem víc. :D Přestaly mě bavit hezký hotely a pohodlnej servis a chtěla jsem trochu víc dobrodružství...
Tak aspoň jsme ušetřili pár stovek za ten hotel.
Za hodinku zas vyrazíme podívat se na ten východ slunce, vykoupem se ve Žlutym moři a naberem loď zpátky na ostrov Jedna.
PS: Miluju Čínu.
pátek 10. srpna 2012
Tajfuny, čajománie a flusohumus
Předevčírem jsme strávili poněkud
nudnej den. Nesměli jsme moc vycházet ven, kvůli tajfunu, který řádil v
okolí. Vlastně jsme dost očekávali, že dorazí i do našeho města
Hangzhou, ale nakonec se nám nějakým velkým štěstím vyhnul a my byly jen
zastiženi velkým deštěm a nižšími teplotami. Ty by ve skutečnosti pro
vás v ČR znamenaly docela dost teplo, ale pro nás to bylo vítané
osvěžení :D
Teď už jsme zase o kousek dál, ale Hangzhou pro nás
bylo příjemné město. Navzdory svým 9 milionům obyvatel se nezdálo bejt
takovym velkoměstem, jako ty předchozí.
Co ale bylo trochu
jiný - potkávali jsme spoustu žebráků. Už jsme jich pár potkali předtím,
ale tady v Hangzhou to bylo nejhorší..
Včera po sbalení věcí jsme vyrazili do vesničky hned
u Hangzhou s názvem Longjing, neboli Dračí studna. Je schovaná v malém
údolí mezi kopci, který jsou plný teras s čajovými keři. Kousíček jsme
se po nich prošli a užili si pohled na zelenou krajinu a pak navštívili
jednu místní paní přímo u ní doma a ochutnali zelený čaj, který ona sama
nasbírala, usušila a připravila. Prý je to ten nejlepší zelený čaj v
Číně a opravdu byl tak dobrej, že jsme si pár pytlíčků od té paní
koupili.
Bylo to další takový hodně čínský místo a co na tom bylo ještě víc
krásný, že tam žádný turisti nebyli. Tak jsme si užili krásný čínský
chvíle v poklidu a tichu.
Večer jsme dorazili do města Xi Ko, který se počítá k devítímilionovému Ningbo.
Dnes ráno jsme zašli na zcela odlišnou snídani než
do teď. Sedli jsme si v takový maličkatý "restauraci", kde jsme si dali
typickou čínskou ranní polívku. Bylo to osvěžující a konečně jsme
zažili, jaký to je, jíst na ulici pouliční jídlo.
Během dne jsme se pak procházeli po městě a
navštívili několik budov, který maj něco společnýho s Čankajškem.
Podívali jsme se na místo, kde se narodil a kde žil jako dítě, kde žil
jeden z jeho synů. A pak taky například hrobku jeho matky. K ní jsme
museli vyšlapat spoustu schodů lesem. Nebyla to žádná sranda, protože
bylo totální horko a když jsme se vrátili, nestačili jsme počítat
štípance od komárů :-D
Dnes večer jsme přijeli na ostrovy, kde zůstanem do zítřka.
Na
co si tady pořád nemůžu moc zvyknout, je flusání. Tady je zcela v
pořádku si na ulici odplivnout a to klidně i dost odporným hlasitým
způsobem. Dělaj to většinou spíš starší lidi, ale o to víc je to k
podivu. Šokovalo mě, když si takhle odflusla i ženská a ještě víc mě
šokovalo, když to udělal jeden chlap v pohodičce i na podlahu v
obchoďáku. V hotelech jsou běžný "odflusávátka". Podobá se to možná
trochu popelníku, zkrátka taková nádoba, do které klidně můžete provést
tuto neobvyklou potřebu.
úterý 7. srpna 2012
Číňanky se vším všudy...
Tak konečně mám dost času a energie přidat zase příspěvek :)
Nejdřív vám stručně povim, co sme dělali včera, ale výjimečně to nebylo nic extra. Dopoledne jsme strávily vstáváním, balením kufrů a loučení s Michaelovou sestřenkou Xuen, se kterou jsme se za kraťoučkou chvíli neuvěřitelně zblížily. Je to děsně moc miloučká holka a bude mi neuvěřitelně moc chybět :((
Po obědě jsme vyrazili na cestu do města Hangzhou, ale do hotelu jsme dorazili až kolem půl osmé. Takže jsme měli docela cestovní den. Přidala se tu k nám Michaelova přítelkyně, moc milá a roztomilá slečna. Zašli jsme na večeři a pak jsme se šli projít k Xihu neboli k Západnímu jezeru, který pokrývá značnou část centra města. Je moc krásný :)
A dnešek byl prostě další hustej den :)
Dopoledne a vlastně i skoro celý odpoledne jsme strávili v národním parku zvaném "Mokrá zem". Procházeli jsme se po kamenných cestičkách uprostřed zelených lesíků. Ty vedly mezi jezírky a řekami. Asi třikrát jsme se v parku dopravovali lodí a v některých uličkách byla spousta obchůdků, kde jsme i nakoupili pár suvenýrů.
Co bylo úžasný na tomhle místě, že tam nebyli skoro žádný lidi! Takže jsme si užívali záplavu zeleně, klidu, míru, ptačích řevů a šplouchání vody.
K večeru jsme podnikli něco úžasnýho! Prej že se pojedem projet kolem toho Západního jezera. Projet znamenalo, že si pronajmem na ulici kola a pojedem na kole. Za prví byla dost znepokojivá představa, že budem muset řídit v tom příšerným šíleným provozu.
Za druhý ty kola byly snad stolet starý. Nemá to převodovku, vepředu takovej ten roztomilej drátěnej košík, sedlo tak nízko, že jsem si připadala, že sedim v křesle a ne na kole! :D Takovýhle kola jsem vídala vždycky jen u těch 70-ti letejch babiček, který stejně byly rádi, že to kolo aspoň uvezly vedle sebe :D
Na ulici je možný si pronajmout i dvoj- nebo dokonce i tří-kolo. S Michaelem jsme to chtěli vyzkoušet a byla to děsná prča! Vždycky jsem si přála na takovým kole jet, ale nemyslela jsem si, že na něj kdy narazim! :) Díky tomu jsem přišla o možnost být zcela zmatená a nevědět co dělat, komu uhejbat a komu ne. Prostě jet a nezbláznit se z toho.. Jen jsem šlapala, rozhlížela se kolem sebe a byla v pohodě :) Ovšem jen do chvíle než jsme dojeli k tomu jezeru a chtěli vjet na pěší stezku (kde jsou obvykle kola a motorky povoleny). Dvojkola tam nesměly! Takže jsme s Michaelem jeli zase zpátky kola si vyměnit.
Pár prvních okamžiků na silnici jako řidič bylo fakt stresujících. Všude troubení, křičení, stovky aut, motorek, kol a chodců křižujících silnici neustále ve všech směrech. Tři proudy, přechody, světla nesvětla a do toho ještě brzdy brzdící jen napůl a bolavá prdel z blbýho sedla.
Ovšem neuvěřitelně rychle jsem si tomu všemu přivykla. Během pár minutek jsem se orientovala. Trvalo chviličku, abych pochopila "pravidla provozu" - totiž, že žádná nejsou. (snad jediný, na který jsem přišla, že se fakt dodržuje, je stát na červenou :D). Sranda je pak třeba přecházet rušnou silnici, kde žádný semafory nejsou. Provoz je tak hustej, že byste si mohli myslet, že je nemožný silnici přejít. Ale ono je to docela úplně jednoduchý. Prostě vkročte do silnice kdykoli, kdekoli a jakkoli. Oni jsou na to všichni zvyklí a zpomalí, abyste mohli přejít. V případě, že vám auto zastavit nehodlá, nebojte se, dá vám to těsně předtim najevo troubením.. Je to zkrátka totální blázinec! Ale když jsem měla tu "čest" se tohoto blázince zůčastnit na vlastní kůži, pochopila jsem ten systém a nesmírně si to užívala. Bylo to takový dobrodružství. :)
Když jsme vrátili kola, jeli jsme taxikem do obchodního centra na večeři. Prej to bylo největší nákupní centrum v celé Číně! Je fakt, že to bylo ohromný. Je skrz čtyři budovy, které jsou dokonce na opačných stranách ulice a jsou spojeny mostem nad silnicí. Taky se nejmenuje Shopping CENTRE, ale Shopping CITY. To odpovídalo.
Zpátky jsme se prošli pěšky a bylo to moc fajn.
Večer byl ovšem završen totálním výtlemem. :D Na "chvilku" se u nás na pokoji Michael se Zoe zastavili, že ještě pokecáme a tak. Zoe, jeho přítelkyně, je hodně zvláštní děvče. Hrozně moc miluje kočky a občas zamňouká. Prostě jen tak. Mňau. Je to hrozně vtipný a roztomilý :)
No a taky se najednou začali zajímat, co to jsou vlastně ty naše háčky a čárky. Tak jsem jim začala vysvětlovat rozdíly ve výslovnosti a došli jsme až ke zdrobnělinám. Tak jsme si začali řikat Míšánku, Kočičko, Kamilečko a Maminečko. Jim to moc nešlo a o to víc jsme se nasmáli. Pak taky (dnes už asi po desáté) došlo na to vtipné Hahaha... Nakonec jsme po sobě začali házet polštáře a křičeli "Tajfun přichází!" - což je mimochodem pravda, snad to přežijem!...:-O Zkrátka jsme se dneska večer totálně nasmáli, až jsme brečeli.
Začínám přemýšet, jestli jsem se nenarodila k tomu, abych se stala číňankou! Miluju šílenej provoz na ulici, všichni mi říkaj, že hůlkama umím jíst líp než spousta číňanů, čínský jídlo je pro mě to nejlepší na světě..a zkrátka všechno tady je absolutně nepřekonatelný!!
Miluju Čínu, nechci odsud a doma v ČR asi nepřežiju! :)
Když jsme sem s mamkou jeli, věděla jsem, že je to poprvé a velice pravděpodobně i naposledy. Netušila jsem, jestli se sem ještě někdy vrátim.. Tak teď vim! ..že jednou zase přijedu. Nevím kdy. Ikdyby to mělo bejt za 30 let, nejsem tady naposled..
PS: Všecky fotky jsou v Michaelově telefonu, takže je nahraju později ;)
Nejdřív vám stručně povim, co sme dělali včera, ale výjimečně to nebylo nic extra. Dopoledne jsme strávily vstáváním, balením kufrů a loučení s Michaelovou sestřenkou Xuen, se kterou jsme se za kraťoučkou chvíli neuvěřitelně zblížily. Je to děsně moc miloučká holka a bude mi neuvěřitelně moc chybět :((
Po obědě jsme vyrazili na cestu do města Hangzhou, ale do hotelu jsme dorazili až kolem půl osmé. Takže jsme měli docela cestovní den. Přidala se tu k nám Michaelova přítelkyně, moc milá a roztomilá slečna. Zašli jsme na večeři a pak jsme se šli projít k Xihu neboli k Západnímu jezeru, který pokrývá značnou část centra města. Je moc krásný :)
A dnešek byl prostě další hustej den :)
Dopoledne a vlastně i skoro celý odpoledne jsme strávili v národním parku zvaném "Mokrá zem". Procházeli jsme se po kamenných cestičkách uprostřed zelených lesíků. Ty vedly mezi jezírky a řekami. Asi třikrát jsme se v parku dopravovali lodí a v některých uličkách byla spousta obchůdků, kde jsme i nakoupili pár suvenýrů.
Co bylo úžasný na tomhle místě, že tam nebyli skoro žádný lidi! Takže jsme si užívali záplavu zeleně, klidu, míru, ptačích řevů a šplouchání vody.
K večeru jsme podnikli něco úžasnýho! Prej že se pojedem projet kolem toho Západního jezera. Projet znamenalo, že si pronajmem na ulici kola a pojedem na kole. Za prví byla dost znepokojivá představa, že budem muset řídit v tom příšerným šíleným provozu.
Za druhý ty kola byly snad stolet starý. Nemá to převodovku, vepředu takovej ten roztomilej drátěnej košík, sedlo tak nízko, že jsem si připadala, že sedim v křesle a ne na kole! :D Takovýhle kola jsem vídala vždycky jen u těch 70-ti letejch babiček, který stejně byly rádi, že to kolo aspoň uvezly vedle sebe :D
Na ulici je možný si pronajmout i dvoj- nebo dokonce i tří-kolo. S Michaelem jsme to chtěli vyzkoušet a byla to děsná prča! Vždycky jsem si přála na takovým kole jet, ale nemyslela jsem si, že na něj kdy narazim! :) Díky tomu jsem přišla o možnost být zcela zmatená a nevědět co dělat, komu uhejbat a komu ne. Prostě jet a nezbláznit se z toho.. Jen jsem šlapala, rozhlížela se kolem sebe a byla v pohodě :) Ovšem jen do chvíle než jsme dojeli k tomu jezeru a chtěli vjet na pěší stezku (kde jsou obvykle kola a motorky povoleny). Dvojkola tam nesměly! Takže jsme s Michaelem jeli zase zpátky kola si vyměnit.
Pár prvních okamžiků na silnici jako řidič bylo fakt stresujících. Všude troubení, křičení, stovky aut, motorek, kol a chodců křižujících silnici neustále ve všech směrech. Tři proudy, přechody, světla nesvětla a do toho ještě brzdy brzdící jen napůl a bolavá prdel z blbýho sedla.
Ovšem neuvěřitelně rychle jsem si tomu všemu přivykla. Během pár minutek jsem se orientovala. Trvalo chviličku, abych pochopila "pravidla provozu" - totiž, že žádná nejsou. (snad jediný, na který jsem přišla, že se fakt dodržuje, je stát na červenou :D). Sranda je pak třeba přecházet rušnou silnici, kde žádný semafory nejsou. Provoz je tak hustej, že byste si mohli myslet, že je nemožný silnici přejít. Ale ono je to docela úplně jednoduchý. Prostě vkročte do silnice kdykoli, kdekoli a jakkoli. Oni jsou na to všichni zvyklí a zpomalí, abyste mohli přejít. V případě, že vám auto zastavit nehodlá, nebojte se, dá vám to těsně předtim najevo troubením.. Je to zkrátka totální blázinec! Ale když jsem měla tu "čest" se tohoto blázince zůčastnit na vlastní kůži, pochopila jsem ten systém a nesmírně si to užívala. Bylo to takový dobrodružství. :)
Když jsme vrátili kola, jeli jsme taxikem do obchodního centra na večeři. Prej to bylo největší nákupní centrum v celé Číně! Je fakt, že to bylo ohromný. Je skrz čtyři budovy, které jsou dokonce na opačných stranách ulice a jsou spojeny mostem nad silnicí. Taky se nejmenuje Shopping CENTRE, ale Shopping CITY. To odpovídalo.
Zpátky jsme se prošli pěšky a bylo to moc fajn.
Večer byl ovšem završen totálním výtlemem. :D Na "chvilku" se u nás na pokoji Michael se Zoe zastavili, že ještě pokecáme a tak. Zoe, jeho přítelkyně, je hodně zvláštní děvče. Hrozně moc miluje kočky a občas zamňouká. Prostě jen tak. Mňau. Je to hrozně vtipný a roztomilý :)
No a taky se najednou začali zajímat, co to jsou vlastně ty naše háčky a čárky. Tak jsem jim začala vysvětlovat rozdíly ve výslovnosti a došli jsme až ke zdrobnělinám. Tak jsme si začali řikat Míšánku, Kočičko, Kamilečko a Maminečko. Jim to moc nešlo a o to víc jsme se nasmáli. Pak taky (dnes už asi po desáté) došlo na to vtipné Hahaha... Nakonec jsme po sobě začali házet polštáře a křičeli "Tajfun přichází!" - což je mimochodem pravda, snad to přežijem!...:-O Zkrátka jsme se dneska večer totálně nasmáli, až jsme brečeli.
Začínám přemýšet, jestli jsem se nenarodila k tomu, abych se stala číňankou! Miluju šílenej provoz na ulici, všichni mi říkaj, že hůlkama umím jíst líp než spousta číňanů, čínský jídlo je pro mě to nejlepší na světě..a zkrátka všechno tady je absolutně nepřekonatelný!!
Miluju Čínu, nechci odsud a doma v ČR asi nepřežiju! :)
Když jsme sem s mamkou jeli, věděla jsem, že je to poprvé a velice pravděpodobně i naposledy. Netušila jsem, jestli se sem ještě někdy vrátim.. Tak teď vim! ..že jednou zase přijedu. Nevím kdy. Ikdyby to mělo bejt za 30 let, nejsem tady naposled..
PS: Všecky fotky jsou v Michaelově telefonu, takže je nahraju později ;)
neděle 5. srpna 2012
Vítejte v Číně
Kamca ma nejak skluz ve psani, protoze, jak ma cas tak spi.
Pokusim se vam popsat posledni dva dny. Konecne jsme se vydali do těch hor.
Vstavali jsme brzy rano, uz v pul seste. Nase cesta zacinala lanovkou, pry nejdelsi v Asii. Do kabiny se veslo 100 lidí. Ale cekali jsme 2 hodiny frontu, začátek nic moc. A navic mlha, tak jsme toho moc neviděli.
Modlitby zafungovaly - vyjasnilo se a nás čekaly nádherné pohledy. Žluté hory jsou vysoké kolem 1800m. Vypadají naprosto odlišně, než naše hory. Jsou hodně prudké a vsechny cesty jsou z kamenných schodů. V obou směrech proudí nekonečné davy lidí, ale už jsme si na to zvykly. Z dálky to vypadá jako mravenčí cestičky.
Cílem naší cesty kromě nějakých vrcholů byl strom asi 1000 let starý, který tvarem svých větví má připomínat vítání. Všude ho mají na obrázcích s nápisem " Vítejte v Číně". Měli jsme opět krásný den.
Včera jsme se vrátili do Nanjingu a večer jsme byli pozvány na večeři s rodiči a přáteli Michaelova kamaráda Yuana. On byl na těch horách úžasný společník, gentlman a užili jsme si s ním spoustu legrace.
Večeře byla zase u kulatého stolu, na to už jsme si tak zvykly, že to nám bude fakt chybět. Ale večeře byla výjimečná tím, jak bylá veselá. Tatínek totiž uměl rusky, tak na mě mluvil. Lovila jsem v paměti ruštinu, kterou jsem nepoužívala 30 let. Kamča měla časté výbuchy smíchu, protože ruská slova podobná českým, ale s jiným významem jí přišly směšné. Protože nikdo nerozuměl všemu, tak jsme si vzájemně překládali a mluvili 4 jazyky. ( čeština, čínština, ruština a angličtina).
Dnes odjíždíme do Hangzhou, proslulé ve středověké Číně jako pozemský ráj. Marco Polo ho označil za " nebeské město, nejkrásnější na celém světě".
Tak se těšíme.
Pokusim se vam popsat posledni dva dny. Konecne jsme se vydali do těch hor.
Vstavali jsme brzy rano, uz v pul seste. Nase cesta zacinala lanovkou, pry nejdelsi v Asii. Do kabiny se veslo 100 lidí. Ale cekali jsme 2 hodiny frontu, začátek nic moc. A navic mlha, tak jsme toho moc neviděli.
Modlitby zafungovaly - vyjasnilo se a nás čekaly nádherné pohledy. Žluté hory jsou vysoké kolem 1800m. Vypadají naprosto odlišně, než naše hory. Jsou hodně prudké a vsechny cesty jsou z kamenných schodů. V obou směrech proudí nekonečné davy lidí, ale už jsme si na to zvykly. Z dálky to vypadá jako mravenčí cestičky.
Cílem naší cesty kromě nějakých vrcholů byl strom asi 1000 let starý, který tvarem svých větví má připomínat vítání. Všude ho mají na obrázcích s nápisem " Vítejte v Číně". Měli jsme opět krásný den.
Včera jsme se vrátili do Nanjingu a večer jsme byli pozvány na večeři s rodiči a přáteli Michaelova kamaráda Yuana. On byl na těch horách úžasný společník, gentlman a užili jsme si s ním spoustu legrace.
Večeře byla zase u kulatého stolu, na to už jsme si tak zvykly, že to nám bude fakt chybět. Ale večeře byla výjimečná tím, jak bylá veselá. Tatínek totiž uměl rusky, tak na mě mluvil. Lovila jsem v paměti ruštinu, kterou jsem nepoužívala 30 let. Kamča měla časté výbuchy smíchu, protože ruská slova podobná českým, ale s jiným významem jí přišly směšné. Protože nikdo nerozuměl všemu, tak jsme si vzájemně překládali a mluvili 4 jazyky. ( čeština, čínština, ruština a angličtina).
Dnes odjíždíme do Hangzhou, proslulé ve středověké Číně jako pozemský ráj. Marco Polo ho označil za " nebeské město, nejkrásnější na celém světě".
Tak se těšíme.
pátek 3. srpna 2012
Vtipnej Mic a všudepřítomný bambus
Další den k nezaplacení za námi :)
Dopoledne jsme strávili v areálu podobnému nějaké přírodní rezervaci. Byl to tam moc hezký, okolo spousta zeleně a podívali jsme se i do dvou zajímavých jeskynní. Byly vevnitř osvětleny barevnými světly a ty dodávaly prostředí tajemný vzhled.
Oběd (zase nepřekonatelný žrádlo..) byl jeden z nejlepších, co jsme tu doteď měly.! Po něm jsme se prošli úžasnou uličkou plnou zajímavých obchůdků ve starých typicky čínských budovách.
A pak jsme jeli do vesnice, která je stará asi 700 let. Byly tam uchvacující domy se zahnutými střechami nahoru jakoby do rohů - typické staročínské budovy. Byly tam uzoučké uličky a kdybysme neměli průvodkyni, zcela určitě bysme se ztratili. Všude byla spousta obchůdků, kde prodávali čínské starožitnosti. Velice pravděpodobně dříve patřili bohatým lidem, kteří v té vesnici-městečku bydleli.
Byl to moc hezký výlet, ale nestojí za to popisovat detaily, všechno vám později pošlu na fotkách až budeme zpátky v Nanjingu.
Ale mám pro vás pár vtipných historek a zajímavých postřehů. S mámou se neustále musíme smát, ikdyž vy to asi tolik nepochopíte :D
1) Jak už jsem psala dříve, tady se pořád ve městě troubí. Jenže Michael dělá takovou zvláštní věc. Když jedem na meziměstkých silnicích, troubí před každou zatáčkou ikdyž tam nejezdí žádný auta. Je to tak strašně vtipný!! Musely jsme se totálně smát. Tak u večeře jsme se ho schválně zeptaly, jaký maj dopravní předpisy. Mamku totiž napadlo, jestli to neni náhodou povinný. Na tu otázku se Mic zatvářil hrozně moc zaskočeně. Pak se obrátil na Yuana a zeptal se: "Máme nějaký předpisy?" "Já nevim..." odpověděl Yuan.
Takže už víme, proč je to tady na silnicích taková divočina... My s mámou jsme u toho padaly pod stůl.
2) Další věc, který se hrozně moc smějem je, když Mic s někým telefonuje. Když mu dotyčnej něco řiká, dělá na to: "Hahahhaha. ha." Asi to znamená něco jako hm hm hm. A u toho teda taky padám. Chudák...
3) Ty hory jsou překrásný. Ještě jsme nikde nahoře nebyli, ale projíždíme údolím a okolo jsou tmavě zelené kopce plné bambusových lesů. Každou chvíli jsou také vidět čajové plantáže, kaskádovitě postavené v kopcích. To jsou taky nádherný pohledy..
4) Bambus. - je všude :D
Když projíždíme přírodou, všude okolo jsou bambusové lesy. Dávají ho do jídla (mimochodem je moc dobrej!) a využívá se i jako dekorace všemi možnými způsoby. Dokonce jsme viděli u jednoho domu postavený lešení z bambusu. Využívá se a stavbu všeho možnýho. Zkrátka je všude.
Po večeři jsme měli sporotvní zážitky. Šli jsme hrát tenis a badminton. Bylo to děsně super. Já si zahrála jednu krátkou hru s Michael (vyhrála jsem :-P) a mamka měla multizábavu s Yuanem. Hráli badminton a u toho se navzájem učili počítat v řeči toho druhého. A k tomu jsme měli i trochu zoologie - na hřišti byla spousta úžasnýho hmyzu. Obrovskýho! Viděli jsme přes 10 cm velkou vážku a skoro tak velkou nádhernou můru. A taky pár divnejch brouků. Byla to paráda, další krásnej večer.
Zítra vstáváme na umření brzo, vyrážíme totiž konečně na tu slavnou Žlutou horu. Konečně bude trocha dobrodružství a pořádnej vejšlap. Den po tom jedem zpátky do Nanjingu..
Dopoledne jsme strávili v areálu podobnému nějaké přírodní rezervaci. Byl to tam moc hezký, okolo spousta zeleně a podívali jsme se i do dvou zajímavých jeskynní. Byly vevnitř osvětleny barevnými světly a ty dodávaly prostředí tajemný vzhled.
Oběd (zase nepřekonatelný žrádlo..) byl jeden z nejlepších, co jsme tu doteď měly.! Po něm jsme se prošli úžasnou uličkou plnou zajímavých obchůdků ve starých typicky čínských budovách.
A pak jsme jeli do vesnice, která je stará asi 700 let. Byly tam uchvacující domy se zahnutými střechami nahoru jakoby do rohů - typické staročínské budovy. Byly tam uzoučké uličky a kdybysme neměli průvodkyni, zcela určitě bysme se ztratili. Všude byla spousta obchůdků, kde prodávali čínské starožitnosti. Velice pravděpodobně dříve patřili bohatým lidem, kteří v té vesnici-městečku bydleli.
Byl to moc hezký výlet, ale nestojí za to popisovat detaily, všechno vám později pošlu na fotkách až budeme zpátky v Nanjingu.
Ale mám pro vás pár vtipných historek a zajímavých postřehů. S mámou se neustále musíme smát, ikdyž vy to asi tolik nepochopíte :D
1) Jak už jsem psala dříve, tady se pořád ve městě troubí. Jenže Michael dělá takovou zvláštní věc. Když jedem na meziměstkých silnicích, troubí před každou zatáčkou ikdyž tam nejezdí žádný auta. Je to tak strašně vtipný!! Musely jsme se totálně smát. Tak u večeře jsme se ho schválně zeptaly, jaký maj dopravní předpisy. Mamku totiž napadlo, jestli to neni náhodou povinný. Na tu otázku se Mic zatvářil hrozně moc zaskočeně. Pak se obrátil na Yuana a zeptal se: "Máme nějaký předpisy?" "Já nevim..." odpověděl Yuan.
Takže už víme, proč je to tady na silnicích taková divočina... My s mámou jsme u toho padaly pod stůl.
2) Další věc, který se hrozně moc smějem je, když Mic s někým telefonuje. Když mu dotyčnej něco řiká, dělá na to: "Hahahhaha. ha." Asi to znamená něco jako hm hm hm. A u toho teda taky padám. Chudák...
3) Ty hory jsou překrásný. Ještě jsme nikde nahoře nebyli, ale projíždíme údolím a okolo jsou tmavě zelené kopce plné bambusových lesů. Každou chvíli jsou také vidět čajové plantáže, kaskádovitě postavené v kopcích. To jsou taky nádherný pohledy..
4) Bambus. - je všude :D
Když projíždíme přírodou, všude okolo jsou bambusové lesy. Dávají ho do jídla (mimochodem je moc dobrej!) a využívá se i jako dekorace všemi možnými způsoby. Dokonce jsme viděli u jednoho domu postavený lešení z bambusu. Využívá se a stavbu všeho možnýho. Zkrátka je všude.
Po večeři jsme měli sporotvní zážitky. Šli jsme hrát tenis a badminton. Bylo to děsně super. Já si zahrála jednu krátkou hru s Michael (vyhrála jsem :-P) a mamka měla multizábavu s Yuanem. Hráli badminton a u toho se navzájem učili počítat v řeči toho druhého. A k tomu jsme měli i trochu zoologie - na hřišti byla spousta úžasnýho hmyzu. Obrovskýho! Viděli jsme přes 10 cm velkou vážku a skoro tak velkou nádhernou můru. A taky pár divnejch brouků. Byla to paráda, další krásnej večer.
Zítra vstáváme na umření brzo, vyrážíme totiž konečně na tu slavnou Žlutou horu. Konečně bude trocha dobrodružství a pořádnej vejšlap. Den po tom jedem zpátky do Nanjingu..
čtvrtek 2. srpna 2012
To nejvíc okouzlující místo v mém životě
Už to přestává být uvěřitelný. Už začínám věřit, že jsem v pohádce. Už nemám slova, abych popisovala tu všechnu krásu, kterou jsem dneska zažila! Ani nevím jestli mi to ještě budete věřit, že tenle den byl zase ještě nádhernější než ty předchozí.
V hotelu kde teď bydlíme u těch hor (do kterých jsme nakonec stejně jeli - JUPÍ!!!), není internet, takže nebude lehké s váma teď zůstat ve spojení. Michael je ale prostě borec a zapůjčil nám svůj internet z mobilu. Jenže to platí, takže mám hrozně málo času vám o dnešku napsat a to je průser, protože zrovna teď vážně potřebuju psát detaily! ;) A ani vám nemůžu poslat moc fotek...:(
Nejdřív vám ale musím ZASE napsat o jídle! :D To je tady hold nejvíc. Do těch hor s náma jel i jeden Michaelův kamarád a ten je dost hustej, děsnej sympaťák! :) A na oběd jsme jeli do fastfoodu podobnému našemu KFC. Vzali jsme si sendviče na stůl a my s mamku měly další důvod se nehorázně smát :D Kluci si na tácu totiž přinesli takový igelitový rukavice, jaký znáte z benzinky. Natáhli si je a jedli s nima to maso. :D když jsme jim řekli, že my je používame jen na tankování, smáli se s náma :D
V tom fastfoodu bylo spoustu malejch dětí a my pro ně opět byly děsně exotický. Celou dobu co jsem jedla, stály vedle našeho stolu a koukaly se na mě. Bylo to děsně roztomilý :) Ale styděly se a podat ruku mi nechtěly. A to ani když jsem jim za to nabídla českou minci. :)
Po ubytování v hotelu jsme jeli na výlet do hor. Nebyly to zvlášť velký hory. Ale já vám řikám. Já nikdy v životě nebyla na krásnějším místě. Bylo to to nejvíc okouzlující, co jsem kdy viděla. Šli jsme po kamenných cestičkách údolím, kterým protékala překrásná řeka s absolutně čistou vodou. Všude okolo byly zelené lesy a místy kde jsme procházeli byli bambusové háje. Když jsme zvedli hlavu, byl výhled na vysoký hory před náma. Na pobřeží byly někde postaveny překrásné staré čínské-tradiční budovy. Jeden pohled krásnější než druhý. Nevěděla jsem kdy přestat fotit.
Super věc byla, že tam nebyli lidi, tak jako všude jinde v Číně. Potkali jsme cestou jen pár dalších turistů (asi 8!).
Došli jsme do místa, kde byla tůňka s průzračnou azurovou vodou. Okolo se tyčily obrovské balvany, mezi kterými protékaly malé vodopády. A nahoře vykukovaly hory. Kluci si sundaly boty a brouzdali ve vlažné vodě. Pak Michael řekl, že si dem prej zaplavat. Yuan (to je ten kamarád), řekl: " Jestli jdeš, jdu taky." A tak řikám, no tak jestli vy dva, já taky. Samozřejmě z toho nic nebylo, dělali si srandu. Jenže pak mě napadlo: Takový koupání na tak nádherným místě - takovou příležitost už mít nebudu a bude to zážitek jako žádnej jinej.
Tak jsem se svlíkla do spodního prádla, vylezla na kámen a po hlavě skočila do tý tůňky s průzračnou vodou. Tím jsem donutila kluky, aby splnili slovo a oni šli taky. Nic takovýho jsem nikdy nezažila. A jsem si jistá, že už asi ani nikdy nezažiju. Bylo to naprosto totálně dokonalý!
Ptali jsme se našeho průvodce, kolik lidí před náma tohle udělalo.. Byli jsme absolutně první, kdo se v tom jezírku vykoupal!! A nebýt jedný kurážný český holky, asi by zůstalo nedotčený :D
Když jsme šli dál, došli jsme na místo, kde byl absolutně nádhernej, romantickej kamennej most přes řeku. Bylo to místo jak namalovaný z nějakýho šílenýho snu. Však vám ho pošlu na fotce. :)
Cestou zpátky jsme šli hlouběji do lesa, kde byly napodobení domorodci. Viděli jsme i šamanské představení - chození na boso po skle, plivání ohně atd.. Byla to slabší část výletu, ale i to bylo moc zajímavý.
Poslední úsek cesty zpět jsme jeli lanovkou (v popruzích na kladce) přes jezero. To bylo taky nezapomenutelný!
Po večeři v hotelu jsme si zahráli stolní tenis, kulečník a 1000 let starou tradiční čínskou hru Mahjong.
Byl to další úžasnej den a já už nedokážu vstřebávat, že každej den je tu stále lepší a lepší. Když jsem řekla Michaelovi, že mě právě vzal na to nejnádhernější místo v mím životě, odpověděl mi, že v následujících pár dnech tohle řeknu ještě mnohokrát...
V hotelu kde teď bydlíme u těch hor (do kterých jsme nakonec stejně jeli - JUPÍ!!!), není internet, takže nebude lehké s váma teď zůstat ve spojení. Michael je ale prostě borec a zapůjčil nám svůj internet z mobilu. Jenže to platí, takže mám hrozně málo času vám o dnešku napsat a to je průser, protože zrovna teď vážně potřebuju psát detaily! ;) A ani vám nemůžu poslat moc fotek...:(
Nejdřív vám ale musím ZASE napsat o jídle! :D To je tady hold nejvíc. Do těch hor s náma jel i jeden Michaelův kamarád a ten je dost hustej, děsnej sympaťák! :) A na oběd jsme jeli do fastfoodu podobnému našemu KFC. Vzali jsme si sendviče na stůl a my s mamku měly další důvod se nehorázně smát :D Kluci si na tácu totiž přinesli takový igelitový rukavice, jaký znáte z benzinky. Natáhli si je a jedli s nima to maso. :D když jsme jim řekli, že my je používame jen na tankování, smáli se s náma :D
V tom fastfoodu bylo spoustu malejch dětí a my pro ně opět byly děsně exotický. Celou dobu co jsem jedla, stály vedle našeho stolu a koukaly se na mě. Bylo to děsně roztomilý :) Ale styděly se a podat ruku mi nechtěly. A to ani když jsem jim za to nabídla českou minci. :)
Po ubytování v hotelu jsme jeli na výlet do hor. Nebyly to zvlášť velký hory. Ale já vám řikám. Já nikdy v životě nebyla na krásnějším místě. Bylo to to nejvíc okouzlující, co jsem kdy viděla. Šli jsme po kamenných cestičkách údolím, kterým protékala překrásná řeka s absolutně čistou vodou. Všude okolo byly zelené lesy a místy kde jsme procházeli byli bambusové háje. Když jsme zvedli hlavu, byl výhled na vysoký hory před náma. Na pobřeží byly někde postaveny překrásné staré čínské-tradiční budovy. Jeden pohled krásnější než druhý. Nevěděla jsem kdy přestat fotit.
Super věc byla, že tam nebyli lidi, tak jako všude jinde v Číně. Potkali jsme cestou jen pár dalších turistů (asi 8!).
Došli jsme do místa, kde byla tůňka s průzračnou azurovou vodou. Okolo se tyčily obrovské balvany, mezi kterými protékaly malé vodopády. A nahoře vykukovaly hory. Kluci si sundaly boty a brouzdali ve vlažné vodě. Pak Michael řekl, že si dem prej zaplavat. Yuan (to je ten kamarád), řekl: " Jestli jdeš, jdu taky." A tak řikám, no tak jestli vy dva, já taky. Samozřejmě z toho nic nebylo, dělali si srandu. Jenže pak mě napadlo: Takový koupání na tak nádherným místě - takovou příležitost už mít nebudu a bude to zážitek jako žádnej jinej.
Tak jsem se svlíkla do spodního prádla, vylezla na kámen a po hlavě skočila do tý tůňky s průzračnou vodou. Tím jsem donutila kluky, aby splnili slovo a oni šli taky. Nic takovýho jsem nikdy nezažila. A jsem si jistá, že už asi ani nikdy nezažiju. Bylo to naprosto totálně dokonalý!
Ptali jsme se našeho průvodce, kolik lidí před náma tohle udělalo.. Byli jsme absolutně první, kdo se v tom jezírku vykoupal!! A nebýt jedný kurážný český holky, asi by zůstalo nedotčený :D
Když jsme šli dál, došli jsme na místo, kde byl absolutně nádhernej, romantickej kamennej most přes řeku. Bylo to místo jak namalovaný z nějakýho šílenýho snu. Však vám ho pošlu na fotce. :)
Cestou zpátky jsme šli hlouběji do lesa, kde byly napodobení domorodci. Viděli jsme i šamanské představení - chození na boso po skle, plivání ohně atd.. Byla to slabší část výletu, ale i to bylo moc zajímavý.
Poslední úsek cesty zpět jsme jeli lanovkou (v popruzích na kladce) přes jezero. To bylo taky nezapomenutelný!
Po večeři v hotelu jsme si zahráli stolní tenis, kulečník a 1000 let starou tradiční čínskou hru Mahjong.
Byl to další úžasnej den a já už nedokážu vstřebávat, že každej den je tu stále lepší a lepší. Když jsem řekla Michaelovi, že mě právě vzal na to nejnádhernější místo v mím životě, odpověděl mi, že v následujících pár dnech tohle řeknu ještě mnohokrát...
středa 1. srpna 2012
Večer nad večery
Tenhle se zase nádherně povedl!! :)
Byli jsme s tím tatínkem na večeři a to bylo dost hustý!!
Vzal nás do úžasné restaurace. Byla ve velmi vysokém domě, skoro až ve 30. patře! Místnost byla přes celé to patro, do kruhu. Uvnitř toho kruhu kolem dokola byly na stolech desítky různých delikátních jídel a my si mohli nabrat ode všeho kolik jsme chtěli a na co jsme měli chuť. Celá vnější zeď byla prosklená a u oken byl v podlaze otočný pás, na kterém stály všechny jídelní stoly. Celou dobu se pomalu otáčel, takzě jsme v průběhu večera měli stále jiný výhled. Bylo to okouzlující!
Největší husťárna byla ale to jídlo! Samí speciality. Dnes večer jsem ochutnala spoustu nových věcí - ústřice, raka, kraba, dva druhy dalších ryb, chobotnici (!), mušli, sushi,.... Všecko bylo úžasný. Jen ten krab se jedl docela těžko :D
Po jídle jsme se šli s Michaelem projít do parku. Byl nádhernej! Uprostřed města jsou dvě jezera a kolem nich cestičky a stromy. Byla už tma a park byl tlumeně osvětlen zvláštními světly a přes jezero byl výhled na vysoké budovy Nanjingu. Bylo to moc krásný. :)
Je neuvěřitelný, že ještě pořád je tu být čím šokován každej den znova a znova... Miluju to tady :)
Zítra ráno jsme měli jet do Žlutých hor, ale má tam prej hrozně pršet, takže ještě není jistý, jestli tam vůbec pojedem. :((
Byli jsme s tím tatínkem na večeři a to bylo dost hustý!!
Vzal nás do úžasné restaurace. Byla ve velmi vysokém domě, skoro až ve 30. patře! Místnost byla přes celé to patro, do kruhu. Uvnitř toho kruhu kolem dokola byly na stolech desítky různých delikátních jídel a my si mohli nabrat ode všeho kolik jsme chtěli a na co jsme měli chuť. Celá vnější zeď byla prosklená a u oken byl v podlaze otočný pás, na kterém stály všechny jídelní stoly. Celou dobu se pomalu otáčel, takzě jsme v průběhu večera měli stále jiný výhled. Bylo to okouzlující!
Největší husťárna byla ale to jídlo! Samí speciality. Dnes večer jsem ochutnala spoustu nových věcí - ústřice, raka, kraba, dva druhy dalších ryb, chobotnici (!), mušli, sushi,.... Všecko bylo úžasný. Jen ten krab se jedl docela těžko :D
Po jídle jsme se šli s Michaelem projít do parku. Byl nádhernej! Uprostřed města jsou dvě jezera a kolem nich cestičky a stromy. Byla už tma a park byl tlumeně osvětlen zvláštními světly a přes jezero byl výhled na vysoké budovy Nanjingu. Bylo to moc krásný. :)
Je neuvěřitelný, že ještě pořád je tu být čím šokován každej den znova a znova... Miluju to tady :)
Zítra ráno jsme měli jet do Žlutých hor, ale má tam prej hrozně pršet, takže ještě není jistý, jestli tam vůbec pojedem. :((
Ty nejlepší narozky.
Zážitky se hrnou každou chvíli a jsou tak silný, neuvěřitelný a je jich tolik, že je nemožný všechno to vstřebat..
Včerejšek byl takovej, že pro něj nemám výraz. Asi není slovo, který by ho dokázalo vyjádřit. Byly to ty nelepší narozky na světě. Ale než vám budu vyprávět, jak to všecko probíhalo, chci vám říct pár dalších postřehů z našeho novýho světa.
Semafory - To je věc, kterou tady udělali fakt chytře. Nejsou totiž postaveny těsně před křižovatkou, jako je to u nás, ale až za ní. Takže se řidiči nemusí předklánět, aby viděli. A co je tu další skvělá věc, na každém semaforu běhá čas, který odpočítává, za jak dlouho skončí červená nebo zelená. To je taky supr, že přesně víte, kolik máte času...
Stolování..popravdě si nepamatuju, jestli jsem už o tom něco nepsala, ale upřímně se mi nechce to hledat :D ..takže to prostě napíšu :)
Tenhle zvyk je tady asi ze všech nejlepší! Většinou se jí u kulatého stolu, na kterým je uprostřed velký otočný kolo. Na něj se položí všechny talíře a mísy s jídlem. Každý má pak před sebou vlastní talířek a misku, na který si nabere cokoli, na co má chuť z velkého kola. V některých restauracích jsou oddělené místnosti, v každé je jeden takový velký stůl. Takže máme soukromí a je to moc hezký. K tomu je vždy u dveří jeden nebo dva čišníci a plní každé přání, na který si vzpomenete.
Když nás šlo na oběd míň (třeba 3-5) a šli jsme do normální restaurace a neseděli u kulatého stolu, každý si vybral jedno jídlo, na které měl chuť. Ale všechny se pak stejně daly doprostřed stolu a každý si bere odevšech. Je to děsně super! :) Mělo by se to vyzkoušet i v Česku. :)
Co je taky děsná sranda, tady si můžete u stolu krkat, mlaskat, srkat jak se vám zachce. Nikdo to nebere jako neslušnost. Dokonce, když to uděláte, je to znamení, že vám chutná :D Co je nejvíc legrační, tyhle věci u stolu vždycky nejvíc dělá Michaelova babička. Mám co dělat, abych se nezačala smát, vždycky když si krkne tak nahlas, že to přehluší všechny ostatní zvuky v místnosti :D
Tady se jí vždycky tak moc, že se nedá absolvovat víc než tři jídla denně - snídaně, oběd, večeře a nic mezi tím. Je to hrozný, vždycky se s mamkou děsně přežerem a už nemůžeme. Jenže musíme ještě víc, protože jinak bysme mohly urazit hostitele. Mamka si myslela, jak tady v Číně za ten měsíc zhubne, ale řekla bych, že nemá šanci :D
Tak a teď k tomu včerejšku.. Je toho tolik, tak moc, že vůbec nevim, jestli mám dost času, abych to stihla všechno napsat. Máme tu teď 16 hodin, před chvílí jsme se vrátily z žranice od dědečka (prý ten oběd připravoval už od čtyř od rána!!!! - nechápu.. :-O) a za dvě hodiny máme vyrazit na večeři s tatínkem. Asi brzo umřu na nepřetržitě plný žaludek! :D
Včera ráno (31. 7.) jsme vstaly asi v půl desáté a pak vyrazili s Michaelem a jeho maminkou na oběd. A to asi na to nejhezčí místo, které jsem tu doposud viděla. Michael ví, že nemám ráda velký města a že jsem radši v přírodě, tak mě vzal na úžasný místo. To bylo od něj strašně moc milý. :) Byla to jakási farma uprostřed lesa. U ní bylo velký jezero, které se jmenuje Fénixovo. Je o něm i jedna z nejslavnějších čínských básní. Bylo to tam krásný! Tolik zeleně.. A díky tomu, že byla modrá obloha a svítilo sluníčko, krajina byla nádherná. Nejdřív jsme šli na oběd. V té restauraci servírují zvířata, která tam sami chovají, takže to bylo strašně moc dobrý. S mamkou jsme se schodly, že to bylo asi to nejlepší jídlo, který jsme tu doteď měly. Mamimka Michaela je strašně moc hodná a milá paní a bylo to tam hrozně fajn.
Moje mamka mi tam dala dárek k narozeninám. Myslím, že je to ten nejkrásnější dárek na světě, kterej jsem kdy dostala. Některý z vás o něm vědí :) A já o jeho přípravě neměla nejmenší tušení! :) Nechala mi vyrobit knížku z fotek už od mého dětství. Jsou na nich moji nejlepší přátelé, všechno důležité v mém životě.. A na každé stránce jsou verše z Bible, které jsou propojené z fotkama. Bylo to tak krásný! Strašně moc mě to dojalo, až jsem se z toho rozbulela jak malá holka :)
Mám tu nejlepší maminku na světě! Děkuju Bohu za ní!!
Po jídle jsme se chtěli jít projet na lodičce po jezeře, jenzě byla gumová a strašně moc rozpálená. Navíc po nás pán chtěl, abysme si do ní sundali boty. Takže jsme se šli jen projít podél jezera a jeli "domů". Na lodičku se prý vrátíme o pár dní později, kdy se má ochladit :)
Cestou jsme se stavili v obchodě. Michaelova maminka mi chtěla koupit dárek. A hustší dárek vymyslet nemohla. Koupila překrásné čínské šaty. Jsou tradiční, z dynastie Qing, která přestala v Číně vládnout před sto lety. Vzala jsem si je večer na večeři, kam zase přišla celá rodina. Dostala jsem i hodně čínských šperků a myslím, že všichni měli radost, že jsem si je vzala na sebe.
Co bylo legrační, Michael si na večeři vzal tričko s nápisem Česká republika, které od nás dostal. Takže já, češka, byla celá v čínském a on, číňan, v českém. :)
Jako "birthday girl", jak mi Michael včera řikal, jsem měla začít s přípitkem a k tomu jsem se naučila čínsky říct, že jsem je všechny moc ráda poznala. :) Pak nastala další žranice! :D
Dostaly jsme překrásné dárky, jsou tu všichni strašlivě hodný. Po věčeři jsme jeli zpátky domů. Bylo asi teprve devět hodin a mě se nechtělo narozeninový večer strávit zavřená v pokoji, tak nás Michael vzal ješté do čínské "hospody". Rozhodně to ale nebylo jako naše hospoda! Podobalo se to spíš diskotéce :D Hudba tam řvala tak nahlas, že nebylo možný si povídat! :D Buď jsme si museli totálně řvát do ucha a nebo psát na telefonu. Michael přinesl kelímky s kostkama, že si zahrajem. Musel nás to nejdřív naučit a já díky tomu konečně pochopila, jak že to hráli v Pirátech z Karibiku na té lodi mrtvého muže :D Byla to docela sranda. Vrátili jsme se zpátky asi ve dvě hodiny ráno a spát šli asi až v půl čtvrtý.
Neumím s představit hezčí narozky. Kam se hrabou ty chlastací party, který pořádaj všichni v ČR.. Tohle bylo legendární! :) Mamka řiká, že na svoje 18. narozky si už nevzpomíná. Já na ty svoje díky ní do smrti nezapomenu!! :)))
PS: Konečně se mi povedlo najít způsob, jak vám sem nahrát pár fotek. Jupí! :)
Včerejšek byl takovej, že pro něj nemám výraz. Asi není slovo, který by ho dokázalo vyjádřit. Byly to ty nelepší narozky na světě. Ale než vám budu vyprávět, jak to všecko probíhalo, chci vám říct pár dalších postřehů z našeho novýho světa.
Semafory - To je věc, kterou tady udělali fakt chytře. Nejsou totiž postaveny těsně před křižovatkou, jako je to u nás, ale až za ní. Takže se řidiči nemusí předklánět, aby viděli. A co je tu další skvělá věc, na každém semaforu běhá čas, který odpočítává, za jak dlouho skončí červená nebo zelená. To je taky supr, že přesně víte, kolik máte času...
Stolování..popravdě si nepamatuju, jestli jsem už o tom něco nepsala, ale upřímně se mi nechce to hledat :D ..takže to prostě napíšu :)
Tenhle zvyk je tady asi ze všech nejlepší! Většinou se jí u kulatého stolu, na kterým je uprostřed velký otočný kolo. Na něj se položí všechny talíře a mísy s jídlem. Každý má pak před sebou vlastní talířek a misku, na který si nabere cokoli, na co má chuť z velkého kola. V některých restauracích jsou oddělené místnosti, v každé je jeden takový velký stůl. Takže máme soukromí a je to moc hezký. K tomu je vždy u dveří jeden nebo dva čišníci a plní každé přání, na který si vzpomenete.
Když nás šlo na oběd míň (třeba 3-5) a šli jsme do normální restaurace a neseděli u kulatého stolu, každý si vybral jedno jídlo, na které měl chuť. Ale všechny se pak stejně daly doprostřed stolu a každý si bere odevšech. Je to děsně super! :) Mělo by se to vyzkoušet i v Česku. :)
Co je taky děsná sranda, tady si můžete u stolu krkat, mlaskat, srkat jak se vám zachce. Nikdo to nebere jako neslušnost. Dokonce, když to uděláte, je to znamení, že vám chutná :D Co je nejvíc legrační, tyhle věci u stolu vždycky nejvíc dělá Michaelova babička. Mám co dělat, abych se nezačala smát, vždycky když si krkne tak nahlas, že to přehluší všechny ostatní zvuky v místnosti :D
Tady se jí vždycky tak moc, že se nedá absolvovat víc než tři jídla denně - snídaně, oběd, večeře a nic mezi tím. Je to hrozný, vždycky se s mamkou děsně přežerem a už nemůžeme. Jenže musíme ještě víc, protože jinak bysme mohly urazit hostitele. Mamka si myslela, jak tady v Číně za ten měsíc zhubne, ale řekla bych, že nemá šanci :D
Tak a teď k tomu včerejšku.. Je toho tolik, tak moc, že vůbec nevim, jestli mám dost času, abych to stihla všechno napsat. Máme tu teď 16 hodin, před chvílí jsme se vrátily z žranice od dědečka (prý ten oběd připravoval už od čtyř od rána!!!! - nechápu.. :-O) a za dvě hodiny máme vyrazit na večeři s tatínkem. Asi brzo umřu na nepřetržitě plný žaludek! :D
Včera ráno (31. 7.) jsme vstaly asi v půl desáté a pak vyrazili s Michaelem a jeho maminkou na oběd. A to asi na to nejhezčí místo, které jsem tu doposud viděla. Michael ví, že nemám ráda velký města a že jsem radši v přírodě, tak mě vzal na úžasný místo. To bylo od něj strašně moc milý. :) Byla to jakási farma uprostřed lesa. U ní bylo velký jezero, které se jmenuje Fénixovo. Je o něm i jedna z nejslavnějších čínských básní. Bylo to tam krásný! Tolik zeleně.. A díky tomu, že byla modrá obloha a svítilo sluníčko, krajina byla nádherná. Nejdřív jsme šli na oběd. V té restauraci servírují zvířata, která tam sami chovají, takže to bylo strašně moc dobrý. S mamkou jsme se schodly, že to bylo asi to nejlepší jídlo, který jsme tu doteď měly. Mamimka Michaela je strašně moc hodná a milá paní a bylo to tam hrozně fajn.
Moje mamka mi tam dala dárek k narozeninám. Myslím, že je to ten nejkrásnější dárek na světě, kterej jsem kdy dostala. Některý z vás o něm vědí :) A já o jeho přípravě neměla nejmenší tušení! :) Nechala mi vyrobit knížku z fotek už od mého dětství. Jsou na nich moji nejlepší přátelé, všechno důležité v mém životě.. A na každé stránce jsou verše z Bible, které jsou propojené z fotkama. Bylo to tak krásný! Strašně moc mě to dojalo, až jsem se z toho rozbulela jak malá holka :)
Mám tu nejlepší maminku na světě! Děkuju Bohu za ní!!
Po jídle jsme se chtěli jít projet na lodičce po jezeře, jenzě byla gumová a strašně moc rozpálená. Navíc po nás pán chtěl, abysme si do ní sundali boty. Takže jsme se šli jen projít podél jezera a jeli "domů". Na lodičku se prý vrátíme o pár dní později, kdy se má ochladit :)
Cestou jsme se stavili v obchodě. Michaelova maminka mi chtěla koupit dárek. A hustší dárek vymyslet nemohla. Koupila překrásné čínské šaty. Jsou tradiční, z dynastie Qing, která přestala v Číně vládnout před sto lety. Vzala jsem si je večer na večeři, kam zase přišla celá rodina. Dostala jsem i hodně čínských šperků a myslím, že všichni měli radost, že jsem si je vzala na sebe.
Co bylo legrační, Michael si na večeři vzal tričko s nápisem Česká republika, které od nás dostal. Takže já, češka, byla celá v čínském a on, číňan, v českém. :)
Jako "birthday girl", jak mi Michael včera řikal, jsem měla začít s přípitkem a k tomu jsem se naučila čínsky říct, že jsem je všechny moc ráda poznala. :) Pak nastala další žranice! :D
Dostaly jsme překrásné dárky, jsou tu všichni strašlivě hodný. Po věčeři jsme jeli zpátky domů. Bylo asi teprve devět hodin a mě se nechtělo narozeninový večer strávit zavřená v pokoji, tak nás Michael vzal ješté do čínské "hospody". Rozhodně to ale nebylo jako naše hospoda! Podobalo se to spíš diskotéce :D Hudba tam řvala tak nahlas, že nebylo možný si povídat! :D Buď jsme si museli totálně řvát do ucha a nebo psát na telefonu. Michael přinesl kelímky s kostkama, že si zahrajem. Musel nás to nejdřív naučit a já díky tomu konečně pochopila, jak že to hráli v Pirátech z Karibiku na té lodi mrtvého muže :D Byla to docela sranda. Vrátili jsme se zpátky asi ve dvě hodiny ráno a spát šli asi až v půl čtvrtý.
Neumím s představit hezčí narozky. Kam se hrabou ty chlastací party, který pořádaj všichni v ČR.. Tohle bylo legendární! :) Mamka řiká, že na svoje 18. narozky si už nevzpomíná. Já na ty svoje díky ní do smrti nezapomenu!! :)))
PS: Konečně se mi povedlo najít způsob, jak vám sem nahrát pár fotek. Jupí! :)
pondělí 30. července 2012
Čínská sauna
30. 7.
Dnes se vám hlásí girl číslo dvě. Číslu jedna se dneska nechce psát, tak vás asi moc nepobavím.
Musím začít od konce dnešního dne. Večer jsme si volali na skypu s naším tátou-Tomášem. Michael mu řekl: "Dneska jsme si užívali klimatizaci." Tátu to hrozně rozesmálo, ale kdybyste zažili to nepředstavitelné vedro, které tady je, tak byste po ničem jiném netoužili. Peking je oproti Nanjingu ledová jeskyně.
Dnešek jsmen strávili v nákupním centru, ale ne však v ledajakém. To nákupní centrum je jako město pod městem. Ulice a stovky obchůdků v podzemí - pro nás to bylo absolutně šokující.
Dnes jsme uvařily italskou večeři pro Michaela, jeho sestřenici a tatínka.
Zítra slavíme Kamčiny narozky.
Dnes se vám hlásí girl číslo dvě. Číslu jedna se dneska nechce psát, tak vás asi moc nepobavím.
Musím začít od konce dnešního dne. Večer jsme si volali na skypu s naším tátou-Tomášem. Michael mu řekl: "Dneska jsme si užívali klimatizaci." Tátu to hrozně rozesmálo, ale kdybyste zažili to nepředstavitelné vedro, které tady je, tak byste po ničem jiném netoužili. Peking je oproti Nanjingu ledová jeskyně.
Dnešek jsmen strávili v nákupním centru, ale ne však v ledajakém. To nákupní centrum je jako město pod městem. Ulice a stovky obchůdků v podzemí - pro nás to bylo absolutně šokující.
Dnes jsme uvařily italskou večeři pro Michaela, jeho sestřenici a tatínka.
Zítra slavíme Kamčiny narozky.
neděle 29. července 2012
Zajímavosti, šoky a překvápka
29. 7.
Dneska jsme tu poprvé viděli sluníčko a modrou oblohu! Jinak vždycky bylo všude šedivo a mlha. Teď už víme, proč byl Michael tak šokovanej a nadšenej, když viděl modro u nás v Čechách a jak unešenej byl v noci, když viděl oblohu plnou hvězd. //
Ten pocit, když jsem se ráno vzbudila a v pokoji bylo nějak víc světla než dřív..a pak jsme se podívaly z okna a viděly ulice zbarvené dozlata, jak je ozařovalo slunce. A ten výhled! Z 16. patra jsme najendou viděly přes celý Peking a v dálce vykukovaly špičky hor. Ta radost, že je tak hezky a že vidíme výjimečně dál než dolů na ulici, byla nádherná. ///
Vlakový nádraží v Pekingu je obrovský! - To bylo první co jsme si s mamkou pomyslely, když jsme tam vešli. Chvíli na to mi Michael říká: "Šílený, jak je tohle nádraží malý!" :D... Hold tady to je jinej svět... //
Přišli jsme na další zajímavou věc: Kamkoliv chcete vejít, procházíte kontrolou zavazadel jako na letišti - na nádraží, při vstupu na stadion nebo pamětihodných míst./
Stejně tak jsou úplně všude zpoplatněny dálnice a všechna parkoviště.//
Opustili jsme Beijing a nasedli na rychlovlak - jel až 307km/h! V Nanjingu nás vyzvedl Michaelův táta a zatím jako první člověk nás pozdravil a podal nám ruku. :) Pak nás vezl na večeři, ..ale o ní až za chvíli. //Cestou nám Michael na obloze nadšeně ukazoval zčervenalou oblohu a zapadající slunce a na druhé straně měsíc. Tak jsme se musely zase děsně smát a řekly jsme mu, že my tohle vidíme každej den :) //
Pak nastal jeden z největších šoků za tenhle pobyt. Jeli jsme po dálnici a blížili se k velkému náklaďáku. Všimla jsem si ho už chvíli předtím, protože jel v levém pruhu a ne v pravém, jak by měl u nás. Jenže když jsme se k němu přiblížili a já poznala co veze, bylo mi totálně nanic. Náklaďák neměl žádnou plachtu, která by zakrývala, co tam je. Byl od zdola nahoru plný maličkých klícek, v kterých se mačkala živá kuřata. Ikdyž v tom vedru (35) a dusnu jich musela polovina pochcípat. Tady si prostě nanic nehrajou. Zvedl se mi žaludek když jsem si vzpomněla na oběd z KFC, který jsme měli předchozí den. ///
Když jsme dojeli k restauraci, kde jsme měli mít společnou večeři, začaly se dít jedny z nejůžasnějších okamžiků tady! Zjistily jsme, že každý den je tu čím dál tím víc neuvěřitelnej a už nechápu, jak je to pořád možný. Do té restaurace přijela celá Michaelova rodina. Maminka, tatínek, babička, dědeček, teta, strejda a sestřenice. Dohromady nás teda bylo deset. Bylo nádherný, že všichni přišli, aby se s náma seznámili. /
Tady je u jídla úžasnej zvyk. Když jí víc lidí dohromady, objedná se několik jídel, která jsou uprostřed na otočném kolu a každý si bere ze všeho, na co má chuť. Je to super. :) všichni byli strašně moc milí a každý z nich v průběhu večeře vstal a řekl, že si s náma chce přiťuknout. Řekl nám něco hezkýho a pak jsme si zase sedli. Někdo nám řekl Vítejte v Číně nebo děkujeme, že jste se staraly před rokem o Michaela a tak. Bylo to děsně milý. Po večeři jsme šli do bytu Michaelovy tety, která nás u sebe nechává bydlet. Sama šla spát k babičce, aby jsme tu měly místo. Zůstala tu s námi jen ta sestřenice. Jmenuje se Chen Yi Xuan. A úžasnější holku jsem asi nepotkala :) Anglicky umí jen trochu, ale o to je to s ní větši sranda. Taky mě včera večer učila čínsky a děsně moc mě to baví :) Prý se nikdy s žádným cizincem nesetkala a tak jsme asi pro ní taky pořadný exoti, ale je strašně moc milá. Líbí se mi.///
30. 7.
U nás je teď 9 hodin ráno, snídáme čínský knedlíky, který Chen Yi Xuan sama udělala a pak pojedeme na prohlídku Nanjingu :)
Dneska jsme tu poprvé viděli sluníčko a modrou oblohu! Jinak vždycky bylo všude šedivo a mlha. Teď už víme, proč byl Michael tak šokovanej a nadšenej, když viděl modro u nás v Čechách a jak unešenej byl v noci, když viděl oblohu plnou hvězd. //
Ten pocit, když jsem se ráno vzbudila a v pokoji bylo nějak víc světla než dřív..a pak jsme se podívaly z okna a viděly ulice zbarvené dozlata, jak je ozařovalo slunce. A ten výhled! Z 16. patra jsme najendou viděly přes celý Peking a v dálce vykukovaly špičky hor. Ta radost, že je tak hezky a že vidíme výjimečně dál než dolů na ulici, byla nádherná. ///
Vlakový nádraží v Pekingu je obrovský! - To bylo první co jsme si s mamkou pomyslely, když jsme tam vešli. Chvíli na to mi Michael říká: "Šílený, jak je tohle nádraží malý!" :D... Hold tady to je jinej svět... //
Přišli jsme na další zajímavou věc: Kamkoliv chcete vejít, procházíte kontrolou zavazadel jako na letišti - na nádraží, při vstupu na stadion nebo pamětihodných míst./
Stejně tak jsou úplně všude zpoplatněny dálnice a všechna parkoviště.//
Opustili jsme Beijing a nasedli na rychlovlak - jel až 307km/h! V Nanjingu nás vyzvedl Michaelův táta a zatím jako první člověk nás pozdravil a podal nám ruku. :) Pak nás vezl na večeři, ..ale o ní až za chvíli. //Cestou nám Michael na obloze nadšeně ukazoval zčervenalou oblohu a zapadající slunce a na druhé straně měsíc. Tak jsme se musely zase děsně smát a řekly jsme mu, že my tohle vidíme každej den :) //
Pak nastal jeden z největších šoků za tenhle pobyt. Jeli jsme po dálnici a blížili se k velkému náklaďáku. Všimla jsem si ho už chvíli předtím, protože jel v levém pruhu a ne v pravém, jak by měl u nás. Jenže když jsme se k němu přiblížili a já poznala co veze, bylo mi totálně nanic. Náklaďák neměl žádnou plachtu, která by zakrývala, co tam je. Byl od zdola nahoru plný maličkých klícek, v kterých se mačkala živá kuřata. Ikdyž v tom vedru (35) a dusnu jich musela polovina pochcípat. Tady si prostě nanic nehrajou. Zvedl se mi žaludek když jsem si vzpomněla na oběd z KFC, který jsme měli předchozí den. ///
Když jsme dojeli k restauraci, kde jsme měli mít společnou večeři, začaly se dít jedny z nejůžasnějších okamžiků tady! Zjistily jsme, že každý den je tu čím dál tím víc neuvěřitelnej a už nechápu, jak je to pořád možný. Do té restaurace přijela celá Michaelova rodina. Maminka, tatínek, babička, dědeček, teta, strejda a sestřenice. Dohromady nás teda bylo deset. Bylo nádherný, že všichni přišli, aby se s náma seznámili. /
Tady je u jídla úžasnej zvyk. Když jí víc lidí dohromady, objedná se několik jídel, která jsou uprostřed na otočném kolu a každý si bere ze všeho, na co má chuť. Je to super. :) všichni byli strašně moc milí a každý z nich v průběhu večeře vstal a řekl, že si s náma chce přiťuknout. Řekl nám něco hezkýho a pak jsme si zase sedli. Někdo nám řekl Vítejte v Číně nebo děkujeme, že jste se staraly před rokem o Michaela a tak. Bylo to děsně milý. Po večeři jsme šli do bytu Michaelovy tety, která nás u sebe nechává bydlet. Sama šla spát k babičce, aby jsme tu měly místo. Zůstala tu s námi jen ta sestřenice. Jmenuje se Chen Yi Xuan. A úžasnější holku jsem asi nepotkala :) Anglicky umí jen trochu, ale o to je to s ní větši sranda. Taky mě včera večer učila čínsky a děsně moc mě to baví :) Prý se nikdy s žádným cizincem nesetkala a tak jsme asi pro ní taky pořadný exoti, ale je strašně moc milá. Líbí se mi.///
30. 7.
U nás je teď 9 hodin ráno, snídáme čínský knedlíky, který Chen Yi Xuan sama udělala a pak pojedeme na prohlídku Nanjingu :)
sobota 28. července 2012
Sbohem Pekingu!
Líbí se nám tu čím dál tím víc. Každej den přináši spoustu novejch, neuvěřitelnejch a někdy i vtipnejch zážitků. Každej den se zdá hrozně moc dlouhej, připadám si, jak kdybych tu strávila dýl než jeden týden. Tolik jsme toho už prožili. //Včera jsme jeli na Velkou zeď. To stálo opravdu za to. Ze začátku bylo hrozný počasí. Mlha a nebylo skoro nic vidět. Ale než jsme jeli zase dál, po pár modlitbách se trochu vyjasnilo a povedlo se nám udělat i pár hezkých fotek. Ale nevěřili byste, kolik tam bylo lidí!! Kam se hrabe Karlův most..:D //Největší legrace byla, když jsme si udělali pauzu na oběd. Sedli jsme si na schod a vytáhli českou svačinu. Chleba se sýrem a salámem. To oni tady prostě takhle nejedí a každej, kdo šel okolo zíral na dvě belošky s číňanem, jak se ládujou něčim opravdu divnym.. :D Děti k nám běhali a chtěli se s náma zase fotit :D Bylo to roztomilý :) Jedna malá holčička strašně moc vyjeveně koukals na kolečko čabajky. Tak jsem k ní natáhla ruku, že to může ochutnat. Dívala se vyjeveně jěstě víc a když to viděla její maminka, chytla jí za ruku a rychle jí táhla pryč. Jako kdybych jí chtěla otrávit :D //Po velký zdi jsme jeli zpátky do Pekingu na místo, kde jsou pochováni dávní čínští císaři a králové. To byla docela nuda, ale bylo tam hezký prostředí. Byl tam v areálu zelený park se strašně moc starými stromy. Bylo to moc zvláštní a heké místo.Večer jsme šli do hotelového bazénu pokračovat v lekcích plavání. Michael je fakt šikovnej :) Sranda byla jak sehnat plavky :D to je lidi taky historka. Jeli jsme do nákupního centra nějaký koupit. Jenže tady se moc lidi nechodí koupat a tak ty plavky skoro nikde nemaj. Když jsme našli jeden obchod a viděli ceny, s hrůzou a smichem, jak jsme naivní jsme zase vyběhli ven. Asi po hodině jsme našli další obchod. Michael si vybral docela snadno, ale pro ženy žádný plavky neměli! Nakonec jsme našly jedny v dětským oddělení. Tak si představte, že jsem se šla koupat v dětských plavkách! :D málem jsem se do nich nevešla. A víte co mamka? :D Ta si vzala tílko a šortky a tvářila se, že je to normální :D // Předtím, než jsme tam vešli, mi mamka řekla: "Kdyby mě s tím chtěli vyhodit, budu dělat, jakože nerozumim."....Jenže ona by stejně nerozuměla :DDneska opouštíme luxusní hotel a Beijing a vyrážíme do Nanjingu, kde Michael bydlí. Je to přes tisíc kilometrů. Jedeme tak rychlym vlakem, že cesta trvá jen 3 a půl hodiny! Děkujeme za vaší podporu a modlitby, jste moc milí, taky na vás myslíme!
Milujem Čínu
Píšu 28. 7. ráno v taxíku..
Co se mi tady opravdu nelíbí je internet. Spousta webů je tu zablokovaných vládou. Takže přihlásit se tu na facebook je téměř nemožný. Někdy se mi nedaří spustit google nebo i email. A správa tohodle blogu taky blbne. Takže někdy se mi nedaří vůbec přihlásit. Co mě štve ze všeho nejvíc, nemůžu sem už náhravat fotky a zatím jsem nepřišla na to, jak jinak je sdílet, emailem to asi taky nejde.
Co se týče včerejška (27. 7.), prožili jsme další parádně hustej den!
Dopoledne jsme navštívili jedny z nejslavnějších míst v Pekingu. Náměstí nebeského klidu, které je známé masakrem, který se tam stal před několika lety. Tisíce studentů tam protestovalo proti vládě, ikdyž docela poklidně; jen obklopili památník (věnovaný komunistickým vojákům), když přišli vojáci a všechny je tam postříleli. Už jsem o tom věděla předtím, ale když jsem byla na tom místě a představila si to, byla to tak hnusná a smutná představa, že se mi hrnuly slzy do očí.
Ale na tomhle největším náměstí na světě jsme zažili i hezký věci. Jsme tady občas docela exoti, asi tady tolik bílých lidí z Evropy nepotkávají a vyfotili jsme se se dvěma čínskýma dětma. Hned na to ke mě přišla jedna holčička a ptala se mě, jestli se s ní taky vyfotim. A pak přišla další. :D Na chvilku jsem si připadala jak filmová hvězda, že se semnou všichni chtěli vyfotit :D
Po návštěvě náměstí jsme šli do královského paláce zvaného Zakázané město. To bylo další hodně čínský místo. Bylo to obrovský a hezký, ale po chvíli, jak bylo člověku horko, bolely nohy, tak to přestalo bavit.
Po téhle prohlídce pro nás přijel jeden Michaelův kamarád s přítelkyní a šli jsme společně na oběd do Thajské restaurace. Při tom jsme přišli na velice divnou věc - a to, že oni se tady asi vzájemně nepředstavují a nezdraví. To se nám stalo už když nás ten pán vezl z letiště. Ani se na nás za celou cestu nepodíval, natož aby nás pozdravil. U nás by to byl dost vysokej kalibr neslušnosti, ale tady se to tak asi dělá :D
Večer jsme šli do obrovskýho stadionu Ptačí hnízdo na fotbal. To bylo o něco slabší, málem jsem tam usnula..:D Stadion byl tak velkej a počasí tak špatný, že tribuny na druhý straně byly zahalený v mlze. A pár fotbalovejch fanoušků z nás bylo tak vykulenejch, že se s náma museli zas vyfotit :D
A další zážitek jsme měli v metru. Mají ho větší, prostornější, levnější a mají dvoje dveře. Před dírou do kolejiště je prosklená stěna zabraňující vstupu dolů. Dveře v ní se vždycky otevřou, když přijede vlak. Mimochodem letiště je tak velký, že tam metro taky jezdí! Cestou z metra do hotelu jsme trochu zabloudili a museli jsme jít v dešti.
Na pokoj jsme přišli asi o půlnoci a než jsme se vypovídali, najedli, umyli a připravili, šli jsme spát v 2.15. Jakoby nestačilo, že se vzpamatováváme z časovýho posunu.. :D
Teď jsme na cestě na Velkou Čínskou zeď....:)
Co se mi tady opravdu nelíbí je internet. Spousta webů je tu zablokovaných vládou. Takže přihlásit se tu na facebook je téměř nemožný. Někdy se mi nedaří spustit google nebo i email. A správa tohodle blogu taky blbne. Takže někdy se mi nedaří vůbec přihlásit. Co mě štve ze všeho nejvíc, nemůžu sem už náhravat fotky a zatím jsem nepřišla na to, jak jinak je sdílet, emailem to asi taky nejde.
Co se týče včerejška (27. 7.), prožili jsme další parádně hustej den!
Dopoledne jsme navštívili jedny z nejslavnějších míst v Pekingu. Náměstí nebeského klidu, které je známé masakrem, který se tam stal před několika lety. Tisíce studentů tam protestovalo proti vládě, ikdyž docela poklidně; jen obklopili památník (věnovaný komunistickým vojákům), když přišli vojáci a všechny je tam postříleli. Už jsem o tom věděla předtím, ale když jsem byla na tom místě a představila si to, byla to tak hnusná a smutná představa, že se mi hrnuly slzy do očí.
Ale na tomhle největším náměstí na světě jsme zažili i hezký věci. Jsme tady občas docela exoti, asi tady tolik bílých lidí z Evropy nepotkávají a vyfotili jsme se se dvěma čínskýma dětma. Hned na to ke mě přišla jedna holčička a ptala se mě, jestli se s ní taky vyfotim. A pak přišla další. :D Na chvilku jsem si připadala jak filmová hvězda, že se semnou všichni chtěli vyfotit :D
Po návštěvě náměstí jsme šli do královského paláce zvaného Zakázané město. To bylo další hodně čínský místo. Bylo to obrovský a hezký, ale po chvíli, jak bylo člověku horko, bolely nohy, tak to přestalo bavit.
Po téhle prohlídce pro nás přijel jeden Michaelův kamarád s přítelkyní a šli jsme společně na oběd do Thajské restaurace. Při tom jsme přišli na velice divnou věc - a to, že oni se tady asi vzájemně nepředstavují a nezdraví. To se nám stalo už když nás ten pán vezl z letiště. Ani se na nás za celou cestu nepodíval, natož aby nás pozdravil. U nás by to byl dost vysokej kalibr neslušnosti, ale tady se to tak asi dělá :D
Večer jsme šli do obrovskýho stadionu Ptačí hnízdo na fotbal. To bylo o něco slabší, málem jsem tam usnula..:D Stadion byl tak velkej a počasí tak špatný, že tribuny na druhý straně byly zahalený v mlze. A pár fotbalovejch fanoušků z nás bylo tak vykulenejch, že se s náma museli zas vyfotit :D
A další zážitek jsme měli v metru. Mají ho větší, prostornější, levnější a mají dvoje dveře. Před dírou do kolejiště je prosklená stěna zabraňující vstupu dolů. Dveře v ní se vždycky otevřou, když přijede vlak. Mimochodem letiště je tak velký, že tam metro taky jezdí! Cestou z metra do hotelu jsme trochu zabloudili a museli jsme jít v dešti.
Na pokoj jsme přišli asi o půlnoci a než jsme se vypovídali, najedli, umyli a připravili, šli jsme spát v 2.15. Jakoby nestačilo, že se vzpamatováváme z časovýho posunu.. :D
Teď jsme na cestě na Velkou Čínskou zeď....:)
pátek 27. července 2012
První čínský den - 26. 7.
Tak máme za sebou první Čínský den, ale přijde nám to jak kdybysme prožili dny dva nebo tři..
První šok nastal, když jsme tady poprví sedly do auta. Nějaký Michaelův rodinný přítel pro nás přijel na letiště, aby nás odvezl do hotelu. Řízení a doprava - to je divočina! Kdyby nějakej číňan měl řídit v ČR, okamžitě přijde o řidičák! :D Všichni tu jezděj jak šílenci, každejch 10 vteřin slyšíte někoho troubit. Chcete přejet z jednoho jízdního pruhu do druhýho? Na blinkry se vyprdněte. Nechce vás auto vedle pustit? Nevadí, prostě ho vytlačíte. Máte strach z divoký jízdy a cítíte se bezpečněji s pásem? Smůla, tady se nezapášete. A při přecházení ulice taky bacha, nemyslete si, že vám auto zastaví. Maximálně zatroubí než vás přejede.
Další šílená věc je tady vzduch. Včera když jsme se šli odpoledne projít a někam podivat, bylo mi z toho vzduchu tak blbě, že jsem skoro myslela, že se pozvracim. Ve městě vidíte jen na sto až třista metrů dopředu, pak vám výhled zakryje hustá, šedá mlha-smog. Navíc je tu hrozný horko, dusno a vlhko. Ulice jsou dost špinavý. Když dýchám, přijde mi jak kdybych vdechovala smrad, kouř a smog. Ale je fakt, že se dá hodně rychle zvyknout. Je to tu v některých věcech fakt síla, někdy docela hnus, ale o to větší nářez to je. :)
Hotel, kterej Michael vybral je naprosto hustej. Nikdy jsem nazažila větší luxus. Nechápu, jak to sehnal, prej nám ho vyjednal jeho táta, jinak bysme si ho rozhodně nemohli dovolit. Ale ten hotel je jak z americkejch filmů.
Večer jsme šli do restaurace,kde dělaj jenom Pekingskou kachnu. Ta restaurace je obrovská. Málem jsme se dvakrát ztratili, když jsme šli ven :D
..Čína je úplně jinej světa my ho děsně žerem! :)
První šok nastal, když jsme tady poprví sedly do auta. Nějaký Michaelův rodinný přítel pro nás přijel na letiště, aby nás odvezl do hotelu. Řízení a doprava - to je divočina! Kdyby nějakej číňan měl řídit v ČR, okamžitě přijde o řidičák! :D Všichni tu jezděj jak šílenci, každejch 10 vteřin slyšíte někoho troubit. Chcete přejet z jednoho jízdního pruhu do druhýho? Na blinkry se vyprdněte. Nechce vás auto vedle pustit? Nevadí, prostě ho vytlačíte. Máte strach z divoký jízdy a cítíte se bezpečněji s pásem? Smůla, tady se nezapášete. A při přecházení ulice taky bacha, nemyslete si, že vám auto zastaví. Maximálně zatroubí než vás přejede.
Další šílená věc je tady vzduch. Včera když jsme se šli odpoledne projít a někam podivat, bylo mi z toho vzduchu tak blbě, že jsem skoro myslela, že se pozvracim. Ve městě vidíte jen na sto až třista metrů dopředu, pak vám výhled zakryje hustá, šedá mlha-smog. Navíc je tu hrozný horko, dusno a vlhko. Ulice jsou dost špinavý. Když dýchám, přijde mi jak kdybych vdechovala smrad, kouř a smog. Ale je fakt, že se dá hodně rychle zvyknout. Je to tu v některých věcech fakt síla, někdy docela hnus, ale o to větší nářez to je. :)
Hotel, kterej Michael vybral je naprosto hustej. Nikdy jsem nazažila větší luxus. Nechápu, jak to sehnal, prej nám ho vyjednal jeho táta, jinak bysme si ho rozhodně nemohli dovolit. Ale ten hotel je jak z americkejch filmů.
Večer jsme šli do restaurace,kde dělaj jenom Pekingskou kachnu. Ta restaurace je obrovská. Málem jsme se dvakrát ztratili, když jsme šli ven :D
..Čína je úplně jinej světa my ho děsně žerem! :)
středa 25. července 2012
Pozdrav z cesty aneb jak nám šlo balení
-V letadle-
Řeknu vám, mamka je fakt nervák. Takhle jsem ji ještě nezažila :D Asi tak před dvěma tejdnama se ta její cestovní horečka začala den ode dne zhoršovat. Před tejdnem mě už začala buzerovat, ať si dělám hromádky s věcma, který si zabalim sebou. Ona je začala dělat už dávno předtim..
Poslední dva měsíce jsme od ní slyšeli hlavně jednu větu: "To mám do Číny." Nebo: "Hele Kami, tohle jsem si koupila do Číny. Adame nejez to, to máme do Číny!" ..my totiž máme kufry plný spousty jídla..ale o tom později.
Jak už jsem psala minule, moje mamka je šílená, ztřeštěná a ubrečená. Tak tenhle poslední tejden to platilo trojnásobně. Ani se s ní někdy nedalo mluvit.. Nervy a vzrušení z cesty mě nikdy nechytalo. A to ani tentokrát, kdy letím takovou dálku. Tak mamka si to vybrala dostatečně za nás obě :) Poslední dva dny jsme na sebe byly akorát protivný a musim se přiznat, že jsem s ní neměla moc trpělivosti. Bála jsem se, že to tak bude pokračovat i v letadle a to by bylo dost naprd. Ale naštěstí je už dobrá :)
Když jsme nasedly do letadla, mamčiny nervy se rozjely ještě víc a to jsem neměla tušení, že je to ještě možný :D Nenávidí lítání a tvrdila mi, že při přestupu v Helsinkách pojede domů autobusem a že osmihodinovej let do Pekingu nezvládne. ..no, tak snad už přišla k rozumu.
Co se týče těch našich báglů, to je příběh docela na dlouho :D ..tak jenom zkráceně.. Osobních věcí moc nevezem, na to nebylo místo. Hlavně spoustu dárků Michaelovi a jeho rodině. Obzvlášť budou mít radost z jídla, takže vezem hromadu salámů, sýrů, českýho piva, zelí, uzenýho, knedlíků, bla bla bla. Samý spešl věci, který tam oni nemaj :) A jak mi známe Michaela, z toho on bude mít největší radost!
Dokonce jsme se dočetly, že číňané si jako pozdrav říkají "Už jsi jedl?" místo našeho - jak se máš. :D No pak taky vezem nějaký hrníčky a vázy pro jeho maminku atd. Aby se nám to tam všechno vešlo, musely jsme oželet jeden šampón, pár krémů a tak.. Hold salámy a sušenky jsou důležitější :)
---
Teď už jsme v Helsinkách a čekáme na letadlo do Pekingu :) A Michael Ding je už v Pekingu a čeká na nás....
Řeknu vám, mamka je fakt nervák. Takhle jsem ji ještě nezažila :D Asi tak před dvěma tejdnama se ta její cestovní horečka začala den ode dne zhoršovat. Před tejdnem mě už začala buzerovat, ať si dělám hromádky s věcma, který si zabalim sebou. Ona je začala dělat už dávno předtim..
Poslední dva měsíce jsme od ní slyšeli hlavně jednu větu: "To mám do Číny." Nebo: "Hele Kami, tohle jsem si koupila do Číny. Adame nejez to, to máme do Číny!" ..my totiž máme kufry plný spousty jídla..ale o tom později.
Jak už jsem psala minule, moje mamka je šílená, ztřeštěná a ubrečená. Tak tenhle poslední tejden to platilo trojnásobně. Ani se s ní někdy nedalo mluvit.. Nervy a vzrušení z cesty mě nikdy nechytalo. A to ani tentokrát, kdy letím takovou dálku. Tak mamka si to vybrala dostatečně za nás obě :) Poslední dva dny jsme na sebe byly akorát protivný a musim se přiznat, že jsem s ní neměla moc trpělivosti. Bála jsem se, že to tak bude pokračovat i v letadle a to by bylo dost naprd. Ale naštěstí je už dobrá :)
Když jsme nasedly do letadla, mamčiny nervy se rozjely ještě víc a to jsem neměla tušení, že je to ještě možný :D Nenávidí lítání a tvrdila mi, že při přestupu v Helsinkách pojede domů autobusem a že osmihodinovej let do Pekingu nezvládne. ..no, tak snad už přišla k rozumu.
Co se týče těch našich báglů, to je příběh docela na dlouho :D ..tak jenom zkráceně.. Osobních věcí moc nevezem, na to nebylo místo. Hlavně spoustu dárků Michaelovi a jeho rodině. Obzvlášť budou mít radost z jídla, takže vezem hromadu salámů, sýrů, českýho piva, zelí, uzenýho, knedlíků, bla bla bla. Samý spešl věci, který tam oni nemaj :) A jak mi známe Michaela, z toho on bude mít největší radost!
Dokonce jsme se dočetly, že číňané si jako pozdrav říkají "Už jsi jedl?" místo našeho - jak se máš. :D No pak taky vezem nějaký hrníčky a vázy pro jeho maminku atd. Aby se nám to tam všechno vešlo, musely jsme oželet jeden šampón, pár krémů a tak.. Hold salámy a sušenky jsou důležitější :)
---
Teď už jsme v Helsinkách a čekáme na letadlo do Pekingu :) A Michael Ding je už v Pekingu a čeká na nás....
středa 4. července 2012
Ty jedeš do Číny?? Proč zrovna tam..?
Řeknu Vám příběh, jak to všechno začalo....
V září minulýho roku se náš ročník na gymplu v Boleslavi zúčastnil projektu, který se jmenoval ENTER YOUR FUTURE. Přijelo 16 (pokud si to dobře pamatuju) studentů z celýho světa. Byli teda hlavně z Evropy, jako Srbsko, Ukrajina, Bulharsko, Rusko, ... dál byli třeba z Kanady, Ekvádoru, Vietnamu a taky z Číny. Všichni mluvili anglicky a měli s náma strávit týden v angličtině. Byla to pecka. Byl to nářez. Všichni byli úžasný, učili jsme se s nima, pařili jsme s nima, našli si kámoše po celym světě.
Součástí projektu bylo ubytovat cizince u nás doma. Mohli jsme si předem vybrat, koho chcem. Chtěla jsem k sobě někoho fakt exotickýho, někoho kdo bude cool. A taky jsem chtěla kluka. Vy, kdo mě znáte, to chápete, to už jsem prostě já, s holkama si nerozumim... =D Ekvádorka byla zabraná, Kanaďan taky a nakonec zmizeli všichni, koho jsem chtěla, dřív než jsem si stihla vybrat. Nasraná jsem tenkrát řekla: "No tak mi teda dejte toho číňana Dinga!". Číňan, sakra, to jsem si naběhla...
Kdybych tenkrát věděla, že za ním téměř o rok později poletím přes půlku světa!!
Ten týden neuvěřitelně rychle utekl. Ale za tu krátkou dobu jsem poznala skvělí lidi. Michael Ding - můj host se ukázal jako šíleně chytrej a milej společník. Podnikli jsme s ním spoustu výletů - do Prahy, na hrad Kost, vzali jsme ho na hokejovej zápas,...
Loučení bylo fakt takový... no, však to znáte.. Když jsme měli rozlučku ve škole, brečela jsem jak malá. A kolik nás bylo s opuchlejma očima, hledající kapesník..! Během dalšího týdne byl Michael v Poděbradech na podobném projektu. Navštívili jsme ho tam s rodičema a o víkendu ho vzali k nám na chatu na Šumavě. Tam jsme i udělali výlet do bazénu. Představte si, že on v 21 letech neuměl plavat! A ani ho nenapadlo, že by měl. Nebo že by to mohl zkusit. Tak jsme se pustili do výuky základů..jako nechat se unášet na vodě atd... Pořád to nechápu...ale věřte mi! On se za 30 minut naučil plavat!
Doma nám na zeď štětcem namaloval "vzkaz" v čínštině. Mě do pokoje napsal překrásný verše o hlubokém a nikdy nekončícím přátelství..
Pak odletěl zpátky do Číny. Často jsme si s ním psali e-maily a tak. Mamka se mě ptala, jestli si myslim, že to vydrží. Že si s ním budem psát napořád. Byla jsem si jistá, že časem na sebe zase zapomenem.
Jenže se stalo naprosto něco jinýho!
Jelikož Michael plánoval další rok jet do Anglie studovat, slíbil nám, že si udělá výlet do ČR a navštíví nás.
Mamka byla nadšená. Mamku totiž chytilo totální šílenství. Začala se učit anglicky, aby mu mohla alespoň něco říct, až za ten rok přijede. S tím začala někdy v listopadu. Nevěřili byste, kolik toho dokázala! Prej jenom aby se uměla zeptat, jestli nemá hlad a co ještě potřebuje. Teď spíkuje na tolik témat...no je prostě hustá. Už dávno si s Michaelem píše dopisy v angličtině sama =D Zamilovala se do Michaela a taky do Číny a do všeho s tím spojeným.. Jak ráda řiká, je to její čtvtrý dítě.. Najednou jsme začali jíst doma hůlkama, chodili do čínských restaurací, zajímala se o veškerý novinky z Číny ať už politický, kulturní nebo jakýkoliv prostě...
V Praze jsme se zúčastnili protestový akce proti komunistickýmu režimu v Číně..(zmr** jsou to, to je pravda..), podepsali jsme pár petic a tak. Začalo prostě Chinese Craziness u nás!
Máma prošla takovou duševní změnou! Najednou byla mnohem šťastnější, všechno si víc užívala a tak. Teď už obě víme, že Michaela Dinga nám sem poslal náš Pán Ježíš. Jinak to není možný. Až teď všechno do sebe zapadá.
A nesmim zapomenout na jednu obrovskou změnu: Předtím byla moje máma můj největší nepřítel v mím životě. Bojovaly jsme spolu, hádaly se, dělaly scény..hrůza prostě, znáte to. A najednou tu byl číňan, hodiny angličtiny, čínský jídlo, čínská hudba a moje největší kámoška na světě - moje máma! Miluju jí za to, jaká je. Za to, že je úplně šílená, ztřeštěná, ubrečená a hlavně že ona je moje máma. :)
A tak to její šílenství došlo do bodu, kdy přišla a řekla: "Kami, my pojedem do Číny." Nevěřila jsem jí to a vysmála se jí!! =D Jenže...
Začaly jsme plánovat. Termín, jak to vysvětlíme Michaelovi, že za ním chceme přiletět, co s sebou (Ano! Představte si že už měsíce dopředu měla v hlavě hlavně to, co si veme s sebou! =D), kam se tam půjdeme podívat a tak, to všechno, co k tomu patří. V Praze jsme si vyřídily víza, aby nás tam vůbec pustili, koupily jsme letenky a bylo TO.
Ten její nápad přišel asi před 3-4 měsíci. A teď jsme tady, prázdniny rozjetý na plnou páru a už nechybí ani tři týdny, než sednem do letadla...
Po dlouhých měsících plných emailů a volání na skypu s nejhustším přítelem, jakýho jsem kdy potkala, za ním s mámou vyrazíme. Jen my dvě. Bude to nejvíc. Bude to to nejlepší, bude to ten největší výlet, ta největší šílenost, jakou jsem kdy udělala.
Bude to prostě epic.
V září minulýho roku se náš ročník na gymplu v Boleslavi zúčastnil projektu, který se jmenoval ENTER YOUR FUTURE. Přijelo 16 (pokud si to dobře pamatuju) studentů z celýho světa. Byli teda hlavně z Evropy, jako Srbsko, Ukrajina, Bulharsko, Rusko, ... dál byli třeba z Kanady, Ekvádoru, Vietnamu a taky z Číny. Všichni mluvili anglicky a měli s náma strávit týden v angličtině. Byla to pecka. Byl to nářez. Všichni byli úžasný, učili jsme se s nima, pařili jsme s nima, našli si kámoše po celym světě.
Součástí projektu bylo ubytovat cizince u nás doma. Mohli jsme si předem vybrat, koho chcem. Chtěla jsem k sobě někoho fakt exotickýho, někoho kdo bude cool. A taky jsem chtěla kluka. Vy, kdo mě znáte, to chápete, to už jsem prostě já, s holkama si nerozumim... =D Ekvádorka byla zabraná, Kanaďan taky a nakonec zmizeli všichni, koho jsem chtěla, dřív než jsem si stihla vybrat. Nasraná jsem tenkrát řekla: "No tak mi teda dejte toho číňana Dinga!". Číňan, sakra, to jsem si naběhla...
Kdybych tenkrát věděla, že za ním téměř o rok později poletím přes půlku světa!!
Ten týden neuvěřitelně rychle utekl. Ale za tu krátkou dobu jsem poznala skvělí lidi. Michael Ding - můj host se ukázal jako šíleně chytrej a milej společník. Podnikli jsme s ním spoustu výletů - do Prahy, na hrad Kost, vzali jsme ho na hokejovej zápas,...
Loučení bylo fakt takový... no, však to znáte.. Když jsme měli rozlučku ve škole, brečela jsem jak malá. A kolik nás bylo s opuchlejma očima, hledající kapesník..! Během dalšího týdne byl Michael v Poděbradech na podobném projektu. Navštívili jsme ho tam s rodičema a o víkendu ho vzali k nám na chatu na Šumavě. Tam jsme i udělali výlet do bazénu. Představte si, že on v 21 letech neuměl plavat! A ani ho nenapadlo, že by měl. Nebo že by to mohl zkusit. Tak jsme se pustili do výuky základů..jako nechat se unášet na vodě atd... Pořád to nechápu...ale věřte mi! On se za 30 minut naučil plavat!
Doma nám na zeď štětcem namaloval "vzkaz" v čínštině. Mě do pokoje napsal překrásný verše o hlubokém a nikdy nekončícím přátelství..
Pak odletěl zpátky do Číny. Často jsme si s ním psali e-maily a tak. Mamka se mě ptala, jestli si myslim, že to vydrží. Že si s ním budem psát napořád. Byla jsem si jistá, že časem na sebe zase zapomenem.
Jenže se stalo naprosto něco jinýho!
Jelikož Michael plánoval další rok jet do Anglie studovat, slíbil nám, že si udělá výlet do ČR a navštíví nás.
Mamka byla nadšená. Mamku totiž chytilo totální šílenství. Začala se učit anglicky, aby mu mohla alespoň něco říct, až za ten rok přijede. S tím začala někdy v listopadu. Nevěřili byste, kolik toho dokázala! Prej jenom aby se uměla zeptat, jestli nemá hlad a co ještě potřebuje. Teď spíkuje na tolik témat...no je prostě hustá. Už dávno si s Michaelem píše dopisy v angličtině sama =D Zamilovala se do Michaela a taky do Číny a do všeho s tím spojeným.. Jak ráda řiká, je to její čtvtrý dítě.. Najednou jsme začali jíst doma hůlkama, chodili do čínských restaurací, zajímala se o veškerý novinky z Číny ať už politický, kulturní nebo jakýkoliv prostě...
V Praze jsme se zúčastnili protestový akce proti komunistickýmu režimu v Číně..(zmr** jsou to, to je pravda..), podepsali jsme pár petic a tak. Začalo prostě Chinese Craziness u nás!
Máma prošla takovou duševní změnou! Najednou byla mnohem šťastnější, všechno si víc užívala a tak. Teď už obě víme, že Michaela Dinga nám sem poslal náš Pán Ježíš. Jinak to není možný. Až teď všechno do sebe zapadá.
A nesmim zapomenout na jednu obrovskou změnu: Předtím byla moje máma můj největší nepřítel v mím životě. Bojovaly jsme spolu, hádaly se, dělaly scény..hrůza prostě, znáte to. A najednou tu byl číňan, hodiny angličtiny, čínský jídlo, čínská hudba a moje největší kámoška na světě - moje máma! Miluju jí za to, jaká je. Za to, že je úplně šílená, ztřeštěná, ubrečená a hlavně že ona je moje máma. :)
A tak to její šílenství došlo do bodu, kdy přišla a řekla: "Kami, my pojedem do Číny." Nevěřila jsem jí to a vysmála se jí!! =D Jenže...
Začaly jsme plánovat. Termín, jak to vysvětlíme Michaelovi, že za ním chceme přiletět, co s sebou (Ano! Představte si že už měsíce dopředu měla v hlavě hlavně to, co si veme s sebou! =D), kam se tam půjdeme podívat a tak, to všechno, co k tomu patří. V Praze jsme si vyřídily víza, aby nás tam vůbec pustili, koupily jsme letenky a bylo TO.
Ten její nápad přišel asi před 3-4 měsíci. A teď jsme tady, prázdniny rozjetý na plnou páru a už nechybí ani tři týdny, než sednem do letadla...
Po dlouhých měsících plných emailů a volání na skypu s nejhustším přítelem, jakýho jsem kdy potkala, za ním s mámou vyrazíme. Jen my dvě. Bude to nejvíc. Bude to to nejlepší, bude to ten největší výlet, ta největší šílenost, jakou jsem kdy udělala.
Bude to prostě epic.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)